Výňatek z nauky v Merigaru 16.srpna 2003 Naše životy mají krátké trvání. Například v historických knihách můžeme číst o mnoha rozličných učitelích mnoha různých náboženských tradic a civilizací. Existuje nekonečně mnoho příběhů různých lidí, ale žádný z těchto lidí již dnes není naživu. Dnes jsme to my, kdo je naživu, ale i my už brzy budeme jen součástí historie. Čas je tedy velmi vzácný – a my bychom neměli promarnit ani jediný den.
Co můžeme udělat, abychom čas neztráceli? Začleňujme (integrujme) nauku do každodenního života! Ale začleňování neznamená to, že bychom se měli stát Milärepou, odříkat se něčeho a odejít žít někam do hor. Snad jsou tací, kteří mají tuto možnost, ale je to opravdu hodně vzácné. V dnešní společnosti máme každý co dělat. Každý máme svoji práci. Zvláště pak nežijeme jako mniši nebo mnišky – ti se zřekli a pokračují dál způsobem, který si zvolili. My jsme na tom ale jinak: máme své rodiny, své děti, a děti našich dětí, a jim máme pomáhat, máme práci a vyděláváme peníze.
Vzpomínám si, když jsem byl ještě velmi malý, bydleli jsme na venkově. Život tehdy nebyl vůbec jednoduchý, ale také jsme neměli tolik problémů. Vzpomínám si, že jsme vůbec nedostávali žádné složenky k zaplacení. Jedli jsme jen to, co jsme vyprodukovali, jako třeba ječmen, zrní, brambory atp. Také jsme směňovali některé věci z naší produkce za maso, máslo a další věci a tímto způsobem jsme žili. Dnes už takto nikdo nežije, ani v Tibetu ne. Všichni chodí do obchodu,. Vydělávají si peníze a pak jdou za svými nákupy v obchodě, vše si nakoupí. Pak, za den či dva, se vrací zpět do obchodu nakoupit si další věci. Pokud mají málo peněz, rychle své nákupy ukončí. Ale není to jen toto, na konci měsíce obdržíme vícero složenek.
Taková je naše situace, tak na tom jsme. A pokud nevyděláme peníze, nemůžeme žít. Proto, abychom si vydělali peníze, musíme věnovat svůj čas práci. Mnozí říkají, že nemají práci a mají problémy. To ale není pouze problém jednoho člověka. Pokud jsou tito také rodiči, mají také na starost své děti. Dnes to jsou také vysoké náklady směrem k dětem. Musíme nakupovat spoustu různých produktů a když jdou děti do školy, pak za ně musíme platit hodně peněz. Takový je život ve své konkrétní podobě. Měli bychom pochopit, že všech těchto věcí bychom se neměli odříkat.
Ale pokud se jich nechceme odříkat, jak máme vlastně praktikovat? Měli bychom jít do esence nauky. To neznamená spoustu času, není to ani o možnostech směrem k praktikování. Neměli byste žít ve fantaziích. Měli byste myslet na to, co děláte od brzkého rána až do večera. Jaké jsou vaše možnosti? Pokud to víte, pak můžete pracovat tímto způsobem. Všichni chodíme do práce, ať už jde o kancelář nebo o obchod, a podobně. A co budeme dělat zítra? No, bude to to samé. A co budeme dělat pozítří? Budeme opakovat totéž. Toto se nazývá samsára. Stále opakujeme tu stejnou věc, protože pokračujeme v tom, že jíme, spotřebováváme, vše opakujeme. Tohle děláme a stále v tom pokračujeme tím stejným způsobem. Někteří lidé říkají, že čekají na víkend, aby mohli praktikovat. Pak ale často zjistíte, že víkend není vůbec tak „volný“- máte jít navštívit své rodiče, anebo má někdo z příbuzných oslavu narozenin, anebo se někdo oženil a jdete mu koupit dárek. Jak tedy budete uskutečňovat svoji praxi? Takovýhle je život ve své konkrétnosti. V tomto případě byste měli vzít v úvahu svoje praktikování vzhledem k svému času.
Jak trávíme svůj čas? V nauce Buddhy on sám říká, že máme čtyři momenty svého života: čas chození, čas sezení, čas jídla a čas spánku. To jsou tedy ony čtyři momenty, v nichž integrujeme svoji praxi. Tedy, pokud jdete, co uděláte? Když chodíte, nemůžete dělat praxi Tunu (rituální praxe dzogčhenové komunity, pozn. edit.), nemůžete zpívat Píseň vadžry a věnovat se kontemplaci. A když sedíte (pokud nepraktikujete), mluvíte, jednáte s lidmi, děláte spoustu různých věcí. V takovémto případě byste si měli připomenout, co je tím hlavním bodem. Hlavním bodem je být ve stavu Gurujógy. Být ve stavu Gurujógy znamená především nebýt rozptýleni. Buďte plně přítomni, bdělí, to je něco, co můžete uskutečňovat kdykoliv. Takto postupovat je také to nejlepší pro váš vlastní život, když budete „duchem přítomni“. Když bděle přítomni nejste, způsobujete řadu problémů. Tak například: pokud máte autonehodu, proč se to stalo? Protože jste byly rozptýleni, jinak byste zřejmě neměli takovýto problém. Podívejte se, pokud jste bděle přítomni, je to mnohem lepší, než když byste žili obyčejným životem. Někdy, když se chystáme něco udělat, tak tomu přikládáme velikou důležitost. Tak například řekneme: Ó, dneska mám narozeniny a chci přivítat okruh svých přátel. Požádáte je, aby přišli v 7hod., a když mrknete na hodinky, je už najednou 5 nebo 6. A tak se řítíte do obchodu nakoupit. Je možné, že je v prvním obchodě zavřeno, a tak pádíte do druhého obchodu a pak se řítíte domů, abyste rychle něco přichystali. Krájíte maso a chléb, ale jste velmi rozrušení a nervózní, nahromadili jste spoustu napětí, a namísto toho, abyste ukrojili maso, nakonec uříznete svůj prst. A nyní máte spoustu problémů. Jste hodně napjatí a nervózní, a shromažďujete víc a víc napětí. Konečně se k vám vaši přátelé dostaví, ale vy jste velmi nahněvaní. A to není nic pěkného. A tak v takovém případě, pokud jste si tohoto vědomi, uvolněte se a dělejte vše pomaleji. Nejde přeci o něco tak extra důležité. I když třeba nemůžete zvládnout připravit všechno sami, vaši přátelé vám jistě pomohou. Jsou to přeci „přátelé“. To znamená, že se spolupodílejí a mají vůči vám respekt. Ale pokud vy takto nesmýšlíte, a oním předešlým způsobem se „přepínáte“, není to v pořádku.
A tak je velmi, velmi důležité zůstat uvolněný v našem každodenním životě. Pokud jste bděle přítomni, je jednoduché se uvolnit, protože pokud jste přítomni, vy sami objevíte svoji napjatost, víte, že to není dobré, a uvolníte se. Někteří lidé se neuvolní, poněvadž přikládají věcem příliš velkou důležitost. Při takovémto způsobu si připomeňte vzácná slova Buddhy: Nic z toho, co existuje, není skutečné. Všechno je neskutečné právě tak, jako sen. Pokud si neuvědomíme své vlastní snění, tak se přepínáte, a myslíte si, že to co se událo v našich snech, je důležité. Máme problémy právě tím, jakoby se událo něco skutečně reálného. A tak když se probudíme, objevíme že je to pouze sen a brzo když zjistíme, že je to opravdu jen sen, a uvolníme se. Buddha řekl: Život je velký sen. Tak pokud toto víte, nepřikládejte důležitost věcem, poněvadž to by pak nedávalo moc smysl. Toto je opravdu něco konkrétního, ale ve skutečnosti, to neexistuje. My si o tom myslíme něco konkrétního, a jsme v napětí, ale pokud se uvolníme, můžeme skrze něco, co se zdá relativně důležité, vše zjednodušit. Takto můžeme dělat praxi bdělé přítomnosti v jakémkoliv okamžiku. Když jdete do kanceláře, když kráčíte, vzpomeňte si na to, a uvolněte se.
„Buddhismus se vyznačuje čtyřmi charakteristikami, nebo ‘pečeťmi’. Nalézají-li se všechny tyto čtyři pečeti ve stezce nebo filosofii, dá se tato považovat za Buddhovu stezku.“
Lidé se mě často ptají: „Co je Buddhismus v kostce? Nebo se ptají, „Co je specifickým náhledem nebo filosofií Buddhismu?“
Bohužel na Západě se zdá, že Buddhismus zakotvil v náboženské sekci, nebo dokonce ve svépomocné nebo sebezdokonalující sekci, a jasně je v trendy meditační sekci. Rád bych prozkoumal populární definici buddhistické meditace.
Mnoho lidí si myslí, že meditace má něco do činění s relaxací, s pozorováním východu/západu slunce nebo pozorováním vln na pláži. Na mysl přicházejí okouzlující fráze jako „nechat věci být/odpoutat se“ a „být bez starosti“. Z buddhistického úhlu pohledu je meditace o něco více než toto.
Především si myslím, že potřebujeme hovořit o pravém kontextu buddhistické meditace. To se uvádí jako náhled, meditace a jednání; tyto, vzaty dohromady, představují docela obratný/šikovný způsob chápání stezky. Ikdyž možná nepoužíváme takovéto výrazy v každodenním životě, zamyslíme-li se nad tím, vždy jednáme vzhledem k určitému náhledu, meditaci a jednání. Například chceme-li si koupit auto, vybereme si to, která považujeme za nejlepší, nejspolehlivější a tak dále. Takže „náhled“ v tomto případě je idea nebo přesvědčení, kterou máme, tj., že to je dobré auto. „Meditace“ je pak kontemplování a přijetí té myšlenky, a „jednání“ je skutečná koupě auta, jeho řízení a používání. Tento proces není nutně něčím buddhistickým; je to něco, co děláme pořád. Nemusíte to nazývat náhledem, meditací a jednáním. Můžete o tom přemýšlet jako o „ideji“, „navykání si/zvykání si“ a „pořizování“.
Takže co je specifický náhled, na který si Buddhisté snaží zvyknout? Buddhismus se vyznačuje čtyřmi charakteristikami, nebo „pečeťmi“. Ve skutečnosti, nacházejí-li se ve stezce nebo filosofii všechny čtyři tyto pečeti, nezáleží na tom, zda ji nazýváte buddhistickou, nebo ne. Můžete ji nazývat, jak se vám zlíbí; slova „buddhistický“ nebo „Buddhismus“ nejsou důležitá. Zásadní je, že pokud tato stezka obsahuje čtyři pečeti, může být považována za stezku Buddhy.
Proto se tyto čtyři charakteristiky nazývají „Čtyři pečeti Dharmy“. Jsou to:
·Všechny složené věci jsou nestálé.
·Všechny emoce jsou bolestivé. To je něco, o čem hovoří pouze Buddhisté. Mnoho náboženství uctívá třeba lásku oslavováním a písněmi. Buddhisté si myslí,“Toto všechno je utrpením.“
(pozn. překladatele: Termín „emoce“ je trochu nešťastný překlad sanskrtského termínu „kléša“, o který ze přesně jde – spíše než „emoci“ znamená „emoci povstalou z nevědomosti“, „nevědomou emoci“ nebo asi nejpřesněji “emocionální závoj“.)
·Všechny jevy jsou prázdné; jsou bez vlastní nezávislé existence. Toto je ve skutečnosti nejzazší náhled Buddhismu; ostatní tři se zakládají na této třetí pečeti.
·Čtvrtou pečetí je, že Nirvánaje za extrémy.
Bez těchto čtyř pečetí by se buddhistická stezka stala teistickým, náboženským dogmatem, a její celý účel by přišel vniveč. Na druhé straně by vám nějaký surfař mohl dávat tipy, jak sedět na pláži a pozorovat východ nebo západ slunce: Pokud to, co říká, obsahuje všechny tyto čtyři pečeti, byl by to Buddhismus. Tibeťanům, Číňanům a Japoncům by se to možná nemuselo líbit, ale vyučovat se nemusí pouze „tradiční“ formou. Čtyři pečeti jsou docela navzájem související, jak uvidíte.
První pečeť: Všechny složené věci jsou nestálé.
Každý jev, na který můžeme pomyslet, je nestálý, a proto se naň vztahuje nestálost. Určité aspekty nestálosti, jako je změna počasí, můžeme přijmout snadno, ale existují stejně tak zjevné věci, které neakceptujeme.
Například naše tělo je zjevně nestálé a každým dnem stárne, a přesto je toto něčím, co nechceme akceptovat. Určité populární časopisy, které nadnášejí mládí a kráse, využívají tohoto postoje. V rámci náhledu, meditace a jednání, jejich čtenáři by mohli mít názor, že nezestárnou nebo přemýšlet o tom, jak uniknout procesu stárnutí. Kontemplují o tomto náhledu stálosti, a jejich následné jednání je chodit do fitness center a podstupovat plastickou chirurgii a všechny druhy jiných potíží.
Osvícené bytosti by toto považovaly za směšné a založené na špatném náhledu. Pokud jde o tyto různé aspekty nestálosti, stárnutí a umírání, změnu počasí, atd., mají Buddhisté jednoduché sdělení, jmenovitě tuto první pečeť: jevy jsou nestálé, protože jsou složené. Všechno, co je složené, se dříve či později rozpadne.
Když říkáme „složené“, zahrnuje to dimenze prostoru a času. Čas je složený, a proto je nestálý: bez minulosti a budoucnosti není ničeho, jako je přítomnost. Kdyby přítomný okamžik byl stálý, nebylo by žádné budoucnosti, protože by stále byla přítomnost. Každý čin, který děláte – řekněme zasazování kytky nebo zpěv písně – má počátek, prostředek a konec. Kdyby při zpívání písně chyběl počátek, prostředek nebo konec, nebylo by ničeho jako je zpěv písně, že? To znamená, že zpěv písně je něco složeného.
„A co (má být)?“, zeptáme se. „Proč bychom se tím měli obtěžovat? Co je na tom tak velkého? Má to začátek, prostředek a konec – a co?“ Není to tak, že Buddhisti mají opravdu starost o začátky, prostředky a konce, to není ten problém. Ten problém je, že když je tu složenost a nestálost, jak tomu je v dočasných a materiálních věcech, je tu nejistota a bolest.
Někteří lidé si myslí, že Buddhisté jsou pesimističtí, neustále hovořící o smrti, nestálosti a stárnutí. Ale to není nutně pravda. Nestálost je úlevou! Nemám dnes BMW a díky nestálosti tohoto faktu ho mohu mít zítra. Nebýt nestálosti, zaseknu se v nevlastnictví BMW, a nikdy žádné nemohu mít. Mohl bych se dnes cítit hrozně deprimovaný a, díky nestálosti, bych se mohl cítit skvěle zítra. Nestálost není nutně špatnou zprávou; záleží to na způsobu, jakým ji chápete. Ikdyž dnes vaše BMW poškrábe vandal, nebo váš nejlepší přítel vás nechá na holičkách, máte-li náhled nestálosti, nebudete tak ustaraní.
Když neuznáme, že všechny složené věci jsou nestálé, vyvstává klam. Ale když si uvědomíme tuto pravdu, hluboce uvnitř a ne jen intelektuálně, to je, co nazýváme vysvobození: únik z této jednobodové, úzkoprsé víry ve stálost. Všechno, ať se vám to líbí, nebo ne – i stezka, vzácná buddhistická stezka – je složené. Má to začátek, má to prostředek a má to konec.
Když pochopíte, že „všechny složené věci jsou nestálé,“ jste připraveni přijmout zkušenost ztráty. Protože všechno je nestálé, dá se to očekávat.
Druhá pečeť: Všechny emoce jsou bolestivé
Tibetské slovo pro emoci v tomto kontextu je zagčhe, což znamená „kontaminovaný“ nebo „poskvrněný“, ve smyslu, že je proniknut zmatkem nebo dualitou.
Určité emoce, jako je agrese nebo závist, přirozeně považujeme za bolestivé. Ale co láska a náklonnost, laskavost a oddanost, tyto pěkné a pozitivní emoce? Nemyslíme o nich jakožto o bolestivých, nicméně obsahují dualitu, a to znamená, že nakonec jsou zdrojem bolesti.
Dualistická mysl zahrnuje téměř každou myšlenku, kterou máme. Proč je toto bolestivé? Protože je to pochybené. Každá dualistická mysl je pochybená mysl, mysl, která nechápe přirozenou podstatu věcí. Takže jak rozumět dualitě? Je to subjekt a objekt: my sami na jedné straně, a naše zkušenost na druhé. Tento druh dualistického vnímání je pochybený, jak můžeme vidět v případě různých osob vnímajících tentýž objekt různými způsoby. Muž si může myslet, že nějaká žena je krásná, a to je jeho pravda. Ale kdyby to byl nějaký druh absolutní, nezávislé pravdy, pak by ji museli všichni ostatní také vidět jako nádhernou. Toto zjevně není pravda nezávislá na všem ostatním. Závisí to na vaší mysli, je to vaše vlastní projekce.
Dualistická mysl vytváří mnoho očekávání – mnoho nadějí, mnoho strachu. Kdekoliv je dualistická mysl, je naděje a strach. Naděje je dokonalá, systematizovaná bolest. Máme sklon si myslet, že naděje není bolestivá, ale ve skutečnosti je to velká bolest. Pokud jde o bolestivost strachu, není třeba to vysvětlovat.
Buddha řekl: „Pochopte utrpení.“ To je první Vznešená pravda. Mnoho z nás zaměňuje bolest za potěšení – potěšení, které máme nyní, je ve skutečnosti samotnou příčinou bolesti, kterou budeme zakoušet dříve nebo později. Jiný buddhistický způsob vysvětlení tohoto je říci, že když se velká bolest zmenší, nazýváme to potěšením. Toto nazýváme štěstí.
Navíc emoce nemá nějaký druh vlastní nezávisle reálné existence. Když žízniví lidé vidí přelud vody, mají pocit úlevy: „Skvěle, tam je nějaká voda!“ ale jak se přibližují, přelud mizí. To je důležitým aspektem emoce: Emoce je něco, co nemá nezávislou existenci.
A proto Buddhisté dovozují, že všechny emoce jsou bolestivé. To proto, že jsou nestálé a dualistické, jsou nejisté a vždy doprovázené nadějemi a strachy. Ale nakonec nemají a nikdy neměly inherentně existující přirozenost, takže, svým způsobem, za mnoho nestojí. Vše, co vytváříme skrze naše emoce, je nakonec zcela marné a bolestivé. To proto dělají Buddhisté meditaci šamatha (meditace klidu-pozn. překl.) a vipašjana (meditace vhledu-pozn. překl.) – toto pomáhá uvolnit sevření, ve kterém nás naše emoce mají, a obsese, které máme kvůli nim.
Otázka: Je soucit emocí?
Lidé, jako jsme my, mají dualistický soucit, zatímco Buddhův soucit nezahrnuje subjekt a objekt. Z úhlu pohledu buddhy soucit nikdy nemůže zahrnovat subjekt a objekt. To se nazývá mahákaruna – velký soucit.
Mám obtíž akceptovat, že všechny emoce jsou bolestivé.
Ok, chcete-li filosofičtější výraz, můžete upustit od slůvka „emoce“ a jednoduše říci, „Všechno, co je dualistické, je bolestivé.“ Ale já rád užívám slova „emoce“, protože nás provokuje.
Není bolest nestálá?
Ano! Víte-li to, jste v pořádku. To proto, že toto nevíme, procházíme mnoha těžkostmi, abychom vyřešili naše problémy. A to je druhý největší problém, který máme – snažíme se vyřešit naše problémy.
Třetí pečeť: Všechny jevy jsou prázdné; nemají vlastní nezávislou existenci.
Když říkáme „všechny“, znamená to všechno, včetně Buddhy, osvícení a stezky. Buddhisté definují jev jako něco s charakteristikou, a jako objekt, který je pojat subjektem. Mít za to, že objekt je něčím vnějším, je nevědomost, a je to toto, co nám zabraňuje vidět pravdu o tom objektu.
Pravda o jevu se nazývá šúnjatá, prázdnota, což znamená, že jev nenese skutečně existující esenci nebo povahu. Když oklamaná osoba nebo subjekt něco vidí, viděný objekt je interpretován coby něco skutečně existujícího. Nicméně, jak můžete vidět, existence připisovaná subjektem je chybným soudem. Takovýto soud se zakládá na různých podmínkách, které činí objekt jevit se pravdivým; toto nicméně není skutečným bytím objektu. Je to jako když vidíme odraz: není tam žádný skutečně existující objekt, ikdyž se to tak jeví. Prázdnotou měl Buddha na mysli, že věci skutečně neexistují tak, jak my mylně věříme, že existují, a že jsou skutečně prosty (doslova prázdny) chybně připisované existence.
To proto, že věří v to, co jsou ve skutečnosti jen zmatené projekce, cítící bytosti trpí. (A právě) jakožto protijed k tomuto Buddha učil Dharmu. Velmi zjednodušeně, když hovoříme o prázdnotě, máme na mysli, že způsob, kterým se věci jeví, není tím, jak se ve skutečnosti mají. Tak jako když jsem dříve hovořil o emocích, můžete vidět odraz a myslet si, že je to něco skutečného, ale když se dostanete blízko, odraz zmizí, jakkoliv reálný zpočátku snad vypadal.
Prázdnota může být někdy zmiňována jako dharmakája, a v jiném kontextu bychom mohli říci, že dharmakája je stálá, nikdy se neměnící, vše-pronikající, a používat všechna možná nádherná, poetická slova. Tato jsou mystickými výrazy, které náležejí ke stezce, ale v tomto okamžiku jsme stále na základním stupni, snažíce se získat intelektuální porozumění. Na stezce bychom mohli vyobrazit Buddhu Vadžradharu coby symbol dharmakáji, nebo prázdnoty, ale z akademického úhlu pohledu i jen přemýšlet o nakreslení dharmakáji je chybou.
Buddha při navzájem různých příležitostech vyučoval třem různým přístupům. Tyto jsou známy coby Tři otočení Kolem (Dharmy-pozn. překl.), ale tyto (všechny) mohou být zesumarizovány do jediné fráze: „Mysl; není žádné mysli; mysl je zářivá.
První (z nich), „Mysl,“ se vztahuje k množině nauk a představení, v nichž Buddha učil, že existuje „mysl“. To bylo proto, aby rozptýlil nihilistický náhled, že není nebe ani peklo, žádná příčina a následek. Pak, když Buddha řekl, „Není žádné mysli“, mínil, že mysl je pouhým konceptem a (že) není žádné takové věci, jako vpravdě existující mysl. Když nakonec řekl „Mysl je zářivá“, poukazoval na buddhovskou podstatu, neoklamanou nebo prvotně existující moudrost.
Velký komentátor Nágardžuna řekl, že účelem prvního otočení bylo zbavit se (tj. bytosti.-pozn. překl.) nectnosti. Odkud nectnost pochází? Pochází bud‘ z eternalismu (=cca víry ve věčné ‘já’ - pozn. překl.), nebo z nihilismu. Takže aby ukončil nectnostné skutky a myšlenky, dal Buddha toto první učení. Druhé otočení Kolem Dharmy, kdy Buddha hovořil o prázdnotě, bylo prezentováno za účelem rozptýlit lpění na „skutečně (rozuměj: zdánlivě - pozn. překl.) existujícím já“ a „skutečně (rozuměj: zdánlivě - pozn. překl.) existujících fenoménech (=jevech)“. Konečně, učení Třetího otočení byly dány za účelem rozptýlení všech náhledů, dokonce i náhledu ne-já. Buddhovy tři množiny učení se nesnaží uvést do něčeho nového, jejich účelem je prostě odstranit zmatek.
Coby Buddhisté praktikujeme soucit, ale postrádáme-li pochopení této třetí pečeti – že všechny jevy jsou prázdné – náš soucit může selhat. Jste-li připoutáni k výsledku soucítění, zatímco se snažíte vyřešit problém, možná si nepovšimnete, že vaše idea řešení je plně založena na vaší osobní interpretaci. A můžete skončit jakožto oběť naděje a strachu, a v důsledku toho zklamání. Začnete tím, že se stanete „dobrým praktikujícím mahájány“, a jednou nebo dvakrát se pokusíte pomoci cítícím bytostem. Ale nemáte-li pochopení této třetí pečeti, unaví vás to a pomáhání cítícím bytostem vzdáte.
Ještě jiný druh problému vyvstává z nechápání prázdnoty. Objevuje se spíše u povrchních a dokonce u vyčerpaných Buddhistů. Nějakým způsobem se v buddhistických kruzích může stát, že když neakceptujete prázdnotu, nejste „cool“. Takže předstíráme, že oceňujeme prázdnotu a předstíráme, že na ni meditujeme. Ale pokud jí pořádně nerozumíme, může se objevit špatný vedlejší efekt. Mohli bychom říci, „Oh, všechno je prázdnota. Mohu dělat, co se mi zlíbí.“ Takže ignorujeme a přestupujeme detaily karmy, zodpovědnost za naše činy. Staneme se „neelegantními“, a co více, odrazujeme ostatní. Jeho Svátost Dalajláma často o tomto chybném porozumění prázdnotě hovoří. Správné pochopení prázdnoty nás vede k vidění, jak jsou věci vzájemně propojené, a jak jsme zodpovědni za náš svět.
Můžete o tomto tématu přečíst miliony stránek. Nágardžuna sám napsal pět různých komentářů věnovaných tomuto, a existují komentáře od jeho následovníků. Existují nekonečné nauky o nastolení tohoto náhledu. V mahájánových chrámech nebo klášterech lidé recitují pradžňápáramitáovou Sútru srdce – i to je nauka o třetí pečeti.
Filosofie nebo náboženství možná říkají, „věci jsou iluzí, svět je mája, iluze,“ ale vždy jsou jedna nebo dvě položky zanechány vedle, považované za skutečně existující: Bůh, kosmická energie, cokoliv. V Buddhismu tomu tak není. Všechno v samsáře a nirváně – od Buddhovy hlavy ke kousku chleba – vše je prázdnotou. Není nic, co by nebylo zahrnuto v (této) nejzazší pravdě.
Otázka: Když my sami jsme dualističtí, můžeme kdy porozumět prázdnotě, která je něčím přesahujícím popis?
Buddhisté jsou velmi těžko uchopitelní. Máte pravdu. nemůžete nikdy hovořit o absolutní prázdnotě, ale můžete hovořit o „představě“ prázdnoty – něčem, co můžete zhodnotit a (o čem můžete) kontemplovat, abyste se nakonec mohli dobrat pravé prázdnoty. Možná říkáte, „Ah, (ale) to je příliš snadné/jednoduché, to je přímo blbost“ Ale na to Buddhisté odpoví, „To je špatný pohled, takto věci fungují.“ Potřebujete-li se setkat s někým, koho jste nikdy nepotkal/a, mohu vám ho popsat nebo vám ukázat jeho fotografii. A s pomocí tohoto obrázku můžete jít a najít tu skutečnou osobu.
Z absolutního hlediska je stezka iracionální, ale relativně řečeno, je velmi racionální, protože používá relativní konvence našeho světa. Když hovořím o prázdnotě, vše, co říkám, má něco společného s tímto „obrázkem“ prázdnoty. Nemohu vám ukázat skutečnou prázdnotu, ale mohu vám říci, proč věci inherentně neexistují.
V Buddhismu je tolik ikonografie, že byste si mohli myslet, že je to objekt meditace nebo uctívání. Ale z vašeho učení mám pocit, že to všechno je neexistující?
Když půjdete do chrámu, uvidíte mnoho nádherných soch, barev a symbolů. Tyto jsou důležité pro stezku. Tyto všechny náleží do toho, co nazýváme „obrazovou moudrostí“, „obrazovou prázdnotou “. Nicméně zatímco následujeme stezku a aplikujeme její metody, je důležité vědět, že stezka sama je na konečné úrovni iluzí. Ve skutečnosti jen až tehdy ji můžeme správně ocenit.
Čtvrtá pečeť: Nirvána je za extrémy
Nyní, co jsem vysvětloval prázdnotu, mám pocit, že čtvrtá pečeť, „Nirvána je za extrémy“, byla také zahrnuta. Ale stručně, tato poslední pečeť je rovněž cosi jedinečně buddhistického. V mnoha filosofiích nebo náboženstvích je konečný cíl něčím, čeho se můžete držet a co si můžete podržet. Konečný cíl je jedinou věcí, která skutečně existuje. Ale nirvána není vyrobená/vystavěná, takže není něčím, čeho byste se mohli držet. Je zmiňována jakožto „přesahující extrémy“
Nějak si myslíme, že můžeme jít někam, kde budeme mít lepší pohovku, lepší sprchový systém, lepší kanalizaci; nirvána, kde ani nebudete potřebovat dálkové ovládání, kde všechno je k dispozici v okamžiku, kdy na to pomyslíte. Ale jak jsem řekl dříve, není to tak, že přidáváme něco nového, co ještě nebylo dříve. Nirvány je dosaženo, když odstraníte všechno, co bylo umělé a překážející.
Nezáleží na tom, zda jste mnich nebo jeptiška, kteří si odřekli světský život, nebo jste jogínem praktikujícím hluboké tantrické metody. Pokud, když se snažíte opustit nebo transformovat připoutanost ke svým vlastním zkušenostem, (ale) nerozumíte (přitom) těmto čtyřem pečetím, skončíte považujíce obsah své mysli za manifestaci něčeho zlého, ďábelského a špatného. Pokud děláte toto, jste daleci pravdy. A celý smysl Buddhismu je učinit vás rozumět pravdě. Kdyby ve složených věcech byla nějaká skutečná stálost, kdyby bylo skutečné potěšení v emocích, Buddha by byl tím prvním, kdo by řekl, „Prosím uchovejte a ceňte si tohoto.“ Ale díky jeho velkému soucitu to neudělal, neboť chtěl, abychom měli něco, co je pravdivé, co je skutečné.
Máte-li jasné pochopení těchto čtyř pečetí coby základ vaší praxe, budete se cítit spokojeně, ať se vám stane cokoliv. Do té míry, ve které máte tyto čtyři coby svůj náhled, nic se nemůže pokazit. Kdokoliv drží tyto čtyři ve svém srdci nebo ve své hlavě, a přemítá o nich, je Buddhista. Taková osoba nemá ani potřebu být Buddhistou nazývána. Je z definice následovníkem Buddhy.
Dzongsar Džamjang Khjence Rinpočhe se narodil roku 1961 v Bhútánu a byl rozpoznán jakožto druhá reinkarnace mistra 19. století Džamjang Khjence Wangpa. Studoval společně s a byl zplnomocněn/vysvěcen některými z největších tibetských mistrů tohoto (20.) století, zejména pozdním Dilgo Khjence Rinpočhem a pozdním Düdžom Rinpočhem. Dzongsar Khjence Rinpočhe dohlíží na své tradiční sídlo Klášter Dzongsar ve Východním Tibetu, stejně jako na nově zřízené univerzity v Indii a Bútánu. Také zřídil několik meditačních center v Austrálii, Severní Americe a na Dálném východě. Tento článek je založen na řeči „Co Buddhismus je, a co není“, pronesené v Sydney v Austrálii v dubnu 1999.
Buddhismus v kostce: Čtyři pečeti Dharmy, Dzongsar Khjence Rinpočhe, Shambala Sun, březen 2000.
Počul som, že pri jednej príležitosti sa zdržiaval Požehnaný blízko Savatthi v Džétovom háji, v Anathapindikovom kláštore. Nuž v tom čase bilo veľa chlapcov na ceste medzi Savatthi a Džétovym hájom palicou hada. Skoro ráno si Požehnaný odel rúcho a nesúc svoju misku a vonkajšie rúcho sa vydal do Savatthi za almužnou. Na ceste medzi Savatthi a Džétovym hájom uvidel veľa chlapcov ako udierajú hada palicou.
Potom s uvedomením si významu toho, Vznešený pri tej príležitosti zvolal:
Ktokoľvek vezme palicu
na bytosti túžiace po úľave,
keď sám hľadá úľavu,
sa nestretne s úľavou po smrti.
Ktokoľvek nevezme palicu
na bytosti túžiace po úľave,
keď sám hľadá úľavu,
sa po smrti s úľavou stretne.
z Anglického jazyka preložil Kunzang, zdroj: http://www.accesstoinsight.org/tipitaka/kn/ud/ud.2.03.than.html
Není to o tom, jaké nosíte oblečení, jaké provádíte rituály, nebo jaké meditaci se věnujete, říká Dzongsar Džamjang Khjence. Není to o tom, co jíte, kolik pijete, nebo s kým souložíte. Je to o tom, zda souhlasíte se čtyřmi fundamentálními objevy, které Buddha učinil pod stromem Bódhi, a pokud ano, můžete se nazývat Buddhistou.
Jednou, když jsem seděl v transatlantickém letadle na prostředním sedadle, sympatizující spolucestující sedící vedle mne se pokusil být přátelský. Vida mou oholenou hlavu a kaštanově hnědou sukni, usoudil, že jsem Buddhista. A tak když se podávalo jídlo, nabídnul, že pro mě objedná vegetariánské menu. Správně usoudiv, že jsem Buddhista, usoudil rovněž, že nejím maso. Tím započal náš rozhovor. Let byl dlouhý, takže abychom se nenudili, diskutovali jsme o Buddhismu.
V průběhu času jsem dospěl k uvědomění, že lidé si často asociují Buddhismus a Buddhisty s mírem, meditací a nenásilím. Vskutku, mnozí si myslí, že kaštanově-hnědé nebo šafránové šaty a přívětivý úsměv jsou vše, co dělá Buddhist(k)u. Sám jakožto fanatický Buddhista jsem na tuto reputaci hrdý, a obzváště pak na její nenásilný aspekt, který je v těchto dobách válek a násilí tak zřídkavý. Během celé lidské historie se zdá, že náboženství produkuje brutalitu. I dnes dominuje násilí spáchané náboženskými extrémisty zprávám. Přesto mohu myslím zodpovědně prohlásit, že až doposud jsme se my Buddhisté nezneuctili. Násilí nikdy nehrálo při propagaci Buddhismu roli.
Přesto se, jakožto trénovaný Buddhista, cítím trochu nespokojeně, že Buddhismus není spojován s ničím, než je vegetariánství, nenásilí, mír a meditace. Princ Siddhártha, který obětoval veškerý komfort a luxus palácového života, musel hledat něco více než pasivitu a zašívání se, když se
Když dojde ke konverzaci, jakou jsme vedli s mým spolucestujícím v letadle, nebuddhista se případně může zeptat: "Co dělá člověka Buddhist(k)ou?". To je velice těžká otázka, máme-li na ni odpovědět. Má-li ta osoba opravdový zájem, nelze na ni zcela odpovědět během svačiny, a zobecňování mohou vést ke špatným pochopením. Uvažme, že chcete odpovědět správně, odpovědět tak, abyste směřovali k samému základu této 2 500 let staré tradice.
Buddhista je člověk, který akceptuje tyto čtyři základní pravdy:
- Všechny složené věci jsou nestálé.
- Všechny emoce jsou bolestivé. /pozn. překladatele: Termín „emoce” je poněkud „nešťastný” překlad sanskrtského „kléša”, o který zde přesně jde:osobně za nejlepší považuji překlad „emocionální závoj”, znamenající emoci povstalou z nevědomosti, či emoci neprožitou vědomě /
-Žádné jevy nemají nezávislou (inherentní) existenci.
- Nirvána překračuje koncepty.
Tato čtyři prohlášení, vyřčená samotným Buddhou, jsou známa coby "čtyři pečetě". Tradičně, pečeť znamená něco jako značku potvrzující autenticitu. Pro jednoduchost je budeme označovat někdy jako pečetě, jindy jako "pravdy", ale neměli bychom je zaměňovat se čtyřmi Buddhovými vznešenými pravdami, které se vztahují pouze k aspektům utrpení. Ikdyž se věří, že čtyři pečeti zahrnují veškerý Buddhismus, lidé jakoby o nich nechtěli slyšet. Bez dalšího vysvětlení působí jen špatnou náladu a v mnoha případech nedokážou vzbudit (u lidí) hlubší zájem. Konverzační téma se mění a tím to končí.
Poselství čtyř pečetí je třeba rozumět doslova, ne metaforicky nebo mysticky – a je třeba je brát vážně. Ale tyto pečeti nejsou edikty nebo příkazy, pokyny. Při troše kontemplace člověk vidí, že na nich není nic moralistického nebo rituálního. Nevyjadřují se k dobrému a špatnému chování. Jsou to světské pravdy založené na moudrosti, a moudrost je primární zájem Buddhist(k)y. Morálka a etika jsou druhořadé. Několik šluků z cigarety nebo trocha zabíjení času ještě neznamená, že nemůžete být Buddhist(k)a. Tím však nechci říci, že máme licenci být zkažení nebo amorální.
Obecně řečeno, moudrost pochází z mysli, která má to, co Buddhisté nazývají „správný náhled". Ale člověk se ani nemusí považovat za Buddhistu, a přitom může mít správný náhled. Konečně je to právě náhled, co determinuje naši motivaci a jednání. Právě náhled nás vede na stezce(/-ku?) Buddhismu. Dokážeme-li ke čtyřem pečetem navíc adaptovat zdravé jednání, dělá to z nás ještě lepší Buddhisty. Ale, co člověka činí ne-Buddhistou?
Nejste-li s to akceptovat, že všechny složené věci jsou nestálé, věříte-li, že existuje nějaká esenciální substance nebo koncept, který je stálý, nejste Buddhista.
Nejste-li s to akceptovat, že všechny emoce (emocionální závoje-pozn.překl.) jsou bolestivé, věříte-li v existenci čistě příjemných emocí, nejste Buddhista.
Nejste-li s to akceptovat, že všechny jevy jsou iluzorní a prázdné, věříte-li, že některé věci existují samy o sobě, nejste Buddhista.
A věříte-li, že osvícení existuje ve sférách času, prostoru a moci, pak nejste Buddhista.
Takže, co z vás činí Buddhistu? Možná jste se nenarodili v buddhistické zemi nebo rodině, možná nenosíte (předpisové) oblečení ani si neholíte hlavu, možná jíte maso a možná jsou vašimi idoly Miminem a Paris Hilton. Ani to neznamená, že nemůžete být Buddhista. Abyste byli Buddhistou, musíte akceptovat, že všechny složené jevy jsou nestálé, že všechny emoce jsou bolestivé, že žádné věci neexistují o sobě a že osvícení přesahuje koncepty.
Není nutné být si těchto čtyř pravd neustále a nezměrně vědom. Ale musí přebývat ve vaší mysli. Tak jako si během chůze neustále nepřipomínáte své jméno, ale přesto, když se vás někdo zeptá, okamžitě víte. Bez nejmenší pochyby. Kdokoliv akceptuje tyto čtyři pravdy, třeba i nezávisle na Buddhově učení, ikdyby nikdy ani nezaslechl Buddhovo jméno, může být považován za někoho, kdo je na stejné stezce jako Buddha Šákjamuní.
Nádherá logika čtyř pečetí
Uvažme např. štědrost. Když si začneme uvědomovat první pečeť – nestálost, vidíme, že vše je tak přechodné a bez ceny, jako kdyby to náleželo do dárkového koše Armády spásy. Nemusíme se nutně všeho vzdát, ale nemáme k tomu žádné lpění. Vidíme-li, že všechno naše vlastnictví je nestálý složený jev, nemůžeme na něm věčně lpět; štědrosti již je prakticky dosaženo.
Porozumíme-li druhé pečeti, že všechny emoce jsou bolestivé, vidíme, že lakomec, "já", je hlavním pachatelem, který nám neposkytuje nic než pocit bídy/nedostatku. Proto, skrze nelpění na "já", nenalézáme důvod lpět na našem vlastnictví, a naše bolest plynoucí z lakoty zmizí. Štědrost se stane aktem radosti.
Pochopíme-li třetí pečeť, že věci nemají inherentní existenci, vidíme marnost lpění, protože cokoliv, na čem lpíme, nemá skutečně existující podstatu. Je to jako snít, že rozdáváte cizincům na ulici bilion dolarů. Můžete štědře rozdávat, protože jde o snové peníze, a ještě si přitom můžete užít legraci. Štědrost založená na těchto třech náhledech nás nevyhnutelně vede k uvědomění, že není cíle. Nejde o oběť učiněnou kvůli uznání nebo pro zajištění lepšího (znovu-)zrození.
Štědrost bez ocenění, očekávání nebo napětí poskytuje nahlédnutí do čtvrtého principu, pravdy, že osvobození, osvícení, přesahuje koncepty.
Měříme-li dokonalost cnostného činu, jako je štědrost, materiálními standarty - kolik bídy jsme odvrátili – nikdy nedosáhneme dokonalosti. Nedostatek a touhy těch, kteří jsou v nedostatku, jsou nekonečné. Dokonce i touhy bohatých jsou nekonečné; ve skutečnosti, touhy lidí nikdy nemohou být plně uspokojeny. Ale, podle Siddharthy se má štědrost měřit úrovní připoutanosti, kterou cítíme vůči tomu, co dáváme a vůči "já", věnujícímu subjektu. Jakmile si jednou uvědomíte, že "já" a všechno jeho vlastnictví jsou nestálé a nemají skutečně existující povahu, máte nepřipoutanost, a to je dokonalá štědrost. Z tohoto důvodu první věcí, kterou v buddhistických sútrách doporučují praktikovat, je praxe štědrosti.
Hlubší porozumění karmě, čistotě a nenásilí
Koncept karmy, nepopíratelné „trademark" Buddhismu, také spadá mezi tyto čtyři pravdy. Sejdou-li se příčiny a podmínky a nejsou-li překážky, vyvstávají důsledky. Důsledek je karma. Tato karma je nashromážděna vědomím – myslí, nebo "já". Jedná-li to „já" ze sobeckého popudu nebo z agrese, vytváří se negativní karma. Je-li motivací činu láska, tolerance, a přání, aby ostatní byli šťastní, vytváří se pozitivní karma.
Přesto motivace, akce (jednání) a výsledná karma jsou z podstaty jako sen, iluze. Překročení karmy, dobré i špatné, je nirvána. Jakýkoliv tzv. dobrý čin, který není založen na těchto čtyřech náhledech, je pouhá poctivost; není to definitivně Siddhárthova stezka. Ikdybyste nakrmili všechny hladovějící světa, pokud jste jednali s plnou absencí těchto čtyř náhledů, byl by to pouze dobrý čin, nikoliv stezka k osvícení. Ve skutečnosti by mohlo jít o poctivý akt, jehož účelem by bylo nasytit a podpořit ego.
Jsou to právě tyto čtyři pravdy, co umožňuje Buddhistům praktikovat očistu. Kdo si myslí, že je poskvrněn negativní karmou, nebo je slabý nebo „hříšný", a je frustrovaný přesvědčením, že tyto překážky vždy zastoupí stezku k realizaci, může nalézt útěchu v tom, že ví, že tyto jsou složené, a tedy nestálé, a tedy pročistitelné. Na druhé straně, cítíme-li nedostatek schopností nebo zásluh, budiž nám útěchou, že zásluhy lze nashromáždit činěním dobrých skutků, neboť nedostatek zásluh je nestálý a proto změnitelný.
Buddhistická praxe nenásilí není pouhá submisivita (poddanost) s úsměvem nebo mírnou (tzn. poddajnou) uvědomělostí. Základní příčinou náslií je, být fixován na extrémní ideu, jakou je spravedlnost nebo moralita. Tato fixace obvykle vyvěrá ze zvykového upadání do dualistických náhledů, jakými jsou zlo a dobro, ošklivost a krása, morální a nemorální. Lidská nepružná sebespravedlnost ( nebo svatouškovství) nám bere všechen prostor (využitelný pro) empatii vůči ostatním. Ztrácíme duševní zdraví. Chápeme-li, že všechny tyto náhledy nebo hodnoty jsou složené a nestálé, tak jako jejich nositel, odvrátíme násilnost. Nemáte-li ego, žádné lpění na „já", není žádného důvodu být násilný. Ten, kdo chápe, že jeho nepřátelé jsou drženi pod mocným vlivem své nevědomosti a agrese, že jsou chyceni ve svých návycích, pro toho je snadnější jim odpustit jejich iritující chování a jednání. Podobně, jako není důvodu být nahněvaný, když nás urazí (doslova $insults$) někdo z psychiatrické léčebny. Překročíme-li (transcendujeme-li) víru v extrémy dualistických jevů, překročili (transcendovali) jsme příčiny násilí.
Čtyři pečeti: Souhrnná smlouva
V Buddhismu je každá stezka, která nastoluje nebo rozvíjí čtyři náhledy, správná. Dokonce i zdánlivě ritualistické praxe, jako pálení vonných (tyčinek) nebo praxe esoterické meditace a manter jsou navrženy tak, aby zaměřily naši pozornost k jedné nebo všem těmto pravdám.
Cokoliv, co tyto čtyři náhledy popírá, včetně jednání, které může vypadat milující a soucitné, není součástí stezky. Dokonce i meditace o prázdnotě se stává čistou negací, ničím, než nihilistickou stezkou, nevyhovuje-li těmto čtyřem pravdám.
Pro účely komunikace můžeme označit tyto čtyři pravdy za páteř Buddhismu. Nazýváme je „pravdy" („pravdami"), protože to jsou prostě fakta. Nejsou vytvořené; nejsou mystickým zjevením Buddhy. Nevstoupily v platnost tím, že Buddha začal vyučovat. Žití podle těchto čtyř principů není rituálem nebo technikou. Neurčují blíže morálku nebo etiku, a nemohou být patentovány nebo vlastněny. Protože není nikdo, komu bychom měli být věrní nebo koho zničit nebo komu nevěřit, není v Buddhismu ani nic takového jako „nevěřící" nebo „kacíř". Nicméně ty, kteří nevědí o těchto čtyřech nebo v ně nevěří, označují Buddhisté jako nevědomé. Takováto nevědomost nedává příčinu k morálnímu (od-)souzení: pokud někdo nevěří, že lidé přistáli na Měsíci, nebo si myslí, že svět je placka, nenazvou ho vědci kacířem, ale nevědomým. Podobně ten, kdo nevěří ve čtyři pečeti, není nevěřící. Ve skutečnosti, kdyby někdo vytvořil důkaz, že logika čtyř pečetí je chybná, že lpění na já ve skutečnosti není bolestivé, nebo že nějaký element nepodléhá nestálosti, měli by Buddhisté ochotně následovat nově tuto stezku. Protože to, co hledáme, je osvícení, a osvícení znamená realizaci pravdy. Přesto až dosud, během staletí, se žádný důkaz znevěrohodňující tyto čtyři pečeti neobjevil.
Pokud ignorujete čtyři pečeti a trváte na tom, že se považujete za Buddhistu pouze z lásky k tradicím, je to povrchní oddanost. Buddhističtí mistři tvrdí, že jakkoliv se rozhodnete se označit, pokud nemáte důvěru v tyto pravdy, budete žít nadále v iluzorním světě, který budete považovat za solidní a skutečný. Přestože takováto víra poskytne dočasně požehnanou nevědomost, v konečném důsledku vždy vede k nějaké formě úzkosti. Takto pak strávíte všechen čas řešením problémů a snahou se úzkosti zbavit. Vaše neustálá potřeba řešit problémy se stane svého druhu závislostí. Kolik problémů jste už vyřešili, jen aby povstaly nové? Jste-li v tomto cyklu spokojeni, nemáte důvodu si stěžovat. Ale vidíte-li, že nikdy nedojdete konce řešení problémů, je to počátek pídění se po vnitřní pravdě. Ikdyž Buddhismus není odpovědí na všechny dočasné problémy a nespravedlnosti světa, pokud hledáte a máte-li vztah se Siddhárthou, snad shledáte tyto čtyři pravdy hodnotnými (dosl. hodnými souhlasu). V takovém případě byste jej měli po zvážení následovat se vší vážností.
Bohatství v odříkání
Jako následovník Siddhárthy se nemusíte nutně snažit napodobit každý Buddhův čin – nemusíte se vytratit, zatímco vaše žena spí. Mnoho lidí si myslí, že Buddhismus je synonymem odříkání, opuštění domova, rodiny a práce a namísto toho následování stezky odříkání. Tento odříkavý imidž je částečně důsledkem faktu, že velké množství Buddhistů ctí žebráky v buddhistických textech a učeních, tak jako Křesťané obdivují Svatého Františka z Assisi. Nemůžeme si pomoci, aby nás neohromil otisk Buddhovy stopy v Magádze s jeho žebravou miskou, nebo Milarepa ve své jeskyni žijícího na své kopřivové polévce. Vyrovnanost prostého barmského mnicha akceptujícího almužny vzývá naši představivost.
Ale je zde i mnoho odlišných následovníků Buddhy. Například král Ašóka, který se vzdal svého královského majestátu, spojeného s perlami a zlatem, a pronesl své přání rozšířit Buddhadharmu po celém světě. Kleknul si, vzal hrsť plnou písku, a slíbil, že postaví tolik stúp, kolik je zrnek písku v jeho dlani. A svůj slib skutečně dodržel. Takže můžete být králem, obchodníkem, prostitutkou, narkomanem, nebo vrchním úředníkem exekutivy a přesto akceptovat čtyři pečeti. Fundamentem buddhistické úcty není akt odřeknutí materiálního světa, ale schopnost vidět zvykové lpění na tomto světě a sami se zřeknout tohoto lpění.
Když začínáme rozumět čtyřem náhledům, není nutné odhodit věci; namísto toho začínáme měnit svůj postoj vůči nim, a tak měníme jejich hodnotu. Máte-li méně, než někdo jiný, neznamená to ještě, že jste morálně čistší nebo dokonalejší. Ve skutečnosti se skromnost sama může stát formou přetvářky. Rozumíme-li bezpodstatnosti a nestálosti materiálního světa, odříkání není více formou sebemrskačství. Neznamená to, že jsme na sebe tvrdí. Slovo obětovat na sebe bere jiný význam. (Jsme-li) Vybaveni tímto porozuměním, vše se stává asi tak důležitým, jako slina, kterou plivneme na zem. Necítíme vůči ní sentiment. Ztratit tuto sentimentalitu je cestou dokonalého štěstí, (skt.) sugata. Když je odříkavost chápána jako blaženství, stávají se příběhy mnoha jiných indických princezen, princů a válečníků, kteří se za dávných časů zřekli svého palácového života, méně exotické.
Tato láska k pravdě a obdiv k jejím hledačům je starobylou tradicí v zemích jako Indie. Dokonce i dnes, namísto shlížení na askety, je indická společnost uctívá s takovým respektem, jako my (na Západě) uctíváme profesory na Harvardu a Yale. Ač tato tradice v tomto věku globalizace mizí, stále můžete najít nahé, “do stran oděné” sádhuy, kteří se vzdali úspěšných právnických praxí, aby se stali putujícími žebráky. Z toho, jak vidím, jak indická společnost respektuje tyto lidi, namísto aby je odstrkovala jakožto žebráky nebo ostrakizovala, mám “husí kůži” (doslovný překlad, vzhledem ke kontexu a dříve řečenému míněno snad v dobrém smyslu). Nemohu si pomoci, abych si je nepředstavil před hotelem Marriot v Hong-Kongu. Co by k nim pociťoval novo-čínský zbohatlík, snažící se zoufale kopírovat Západ? Otevřel by pro ně vrátný dveře? Jak by v tomto případě reagoval vrátný Hotelu Bel-Air v Los Angeles? Namísto uctívání pravdy a obdivu k sádhuům, toto je doba uctívání billboardů a obdivu k liposukci.
Adoptování pravdy, vzdání se pokřivené morálky
Zatímco čtete toto, možná si myslíte, jsem štědrý a nemám tolik připoutanosti ke svým věcem. Možná je pravda, že nejste skrblík, ale co když uprostřed vašich štědrých aktivit někdo odejde s vaší oblíbenou tužkou: nerozzlobíte se, až byste mu rádi ukousli ucho? Nebo vás silně zabolí u srdce, když vám někdo řekne: “Toto je vše, co můžeš dát?” Když dáváme, jsme chyceni v konceptu “štědrosti”. Lpíme na výsledku - ne-li na dobrém znovuzrození, pak alespoň na rozhřešení pro tento život, nebo možná jen na pamětní desce na zdi. Také jsem potkal mnoho lidí, kteří se považovali za štědré jen prostě proto, že dali peníze určitému muzeu, nebo dokonce svým vlastním dětem, od nichž očekávají celoživotní oddanost.
Není-li doprovázena čtyřmi náhledy, morálka může být snadno překroucena. Morálnost krmí ego, což nás vede k puritánství a k souzení druhých, jejichž morálka je odlišná od naší. Fixováni na svou verzi morálnosti, díváme se na ostatní shora a snažíme se na ně nasadit svou etiku, dokonce ikdyž to znamená, že je zbavíme svobody. Velký indický učenec Šántidéva, sám princ, který se vzdal svého království, učil, že je nemožné vyjít se vším nedobrým, ale dokážeme-li používat i jen jeden z těchto čtyř náhledů, jsme jsme chráněni před vší nepřízní (osudu). Možná si myslíte, že celý Západ je nějakým způsobem satanistický nebo amorální, ale máte-li v sobě toleranci, je to ekvivalent boje. Nemůžete pokrýt celý svět (kůží), abyste po něm mohli chodit bosýma nohama, ale můžete si obout dobré boty.
Chápeme-li čtyři náhledy nejen intelektuálně, ale i zkušenostně, začneme se osvobozovat od věcí, které jsou iluzorní. Tato svoboda je tím, co nazýváme moudrost. Buddhisté uctívají moudrost nade vše ostatní. Moudrost překračuje morálnost, lásku, běžný smysl, toleranci a vegetariánství. Moudrost není svatý duch, který hledáme odněkud zevně. Vzýváme ji, když nejprve slyšíme nauky o čtyřech pečetích - neakceptujeme je jako danou hodnotu, ale spíše je analyzujeme a kontemplujeme o nich. Jste-li přesvědčeni, že tato stezka pročistí něco z vašeho zmatku a dodá určitou úlevu, můžete skutečně dát moudrosti podstatu praxe.
V jedné z nejstarších buddhistických vyučovacích metod dá učitel svým žákům kost a vybídne je, aby meditovali o jejím původu. Skrze tuto kontemplaci žáci postupně vidí tuto kost jakožto konečný výsledek zrození, zrození jako konečný výsledek karmické formace, karmickou formaci jako konečný výsledek touhy, atd. Jsouc (takto) plně přesvědčeni logikou(?-spíše o logice) příčiny, podmínky a následku, začnou uplatňovat uvědomění do každé situace a okamžiku. Toto je, co nazýváme meditace. Lidé, kteří nám mohou přinést tento druh informace a pochopení jsou uctívaní coby mistři, protože, ač by mohli šťastně žít v lese, ochotně zde setrvávají a vysvětlují tento náhled těm, kteří jsou stále ve tmě. Protože nás tato informace osvobozuje od všech druhů zbytečných škobrtnutí, máme pro její vykladače automatické uznání. Takže my, Buddhisté, přijímáme útočiště u učitele.
Jak jste jednou intelektuálně akceptovali náhled, můžete aplikovat jakoukoliv metodu, která prohloubí vaše pochopení a realizaci. Jinými slovy, můžete používat jakékoliv praktiky, které vám pomohou přeměnit své navyklé uvažování o věcech coby solidních v návyk vidět je jakožto složené, vzájemně závislé a nestálé. Toto je skutečná buddhistická meditace a praxe, a ne jen klidné sezení, jakoby jste byli těžítko.
Ikdyž všichni intelektuálně víme, že umřeme, tato vědomost může být zastíněna něčím tak malým jako pochvalou našeho zevnějšku. Někdo se zmíní, jak vděčně vypadají vaše $knuckles-snad nákoleníky$ a první příští věc, na kterou myslíme, je, jak tyto $knuckles$ uchovat. Najednou máme pocit, že máme co ztratit. V této době jsme neustále bombardováni tolika novými věcmi, které můžeme ztratit a tolika, které můžeme získat. Více než kdy dřív potřebujeme metody, které nám připomenou a pomohou ustálit náhled, možná dokonce i kost visící ze zpětného zrcátka, ne-li přímo ostříhat si hlavu a uchýlit se do jeskyně. V kombinaci s těmito metodami se etika a morálka stávají užitečnými. Etika a morálka mohou být v Buddhismu druhotné, ale jsou důležité, pokud nás přibližují pravdě. Ale ikdyž některé skutky vypadají nádherně a pozitivně, Siddhártha sám nás nabádal, abychom je opustili, odvádějí-li nás od čtyř pravd.
Čaj a čajový šálek: moudrost uvnitř kultury
Čtyři pečeti jsou jako čaj, zatímco ostatní prostředky k aktualizaci těchto pravd - praxe, rituály, tradice a kulturní výstroj - jsou jako šálek. Prostředky a metody jsou zjevné a hmatatelné, pravda není. Výzva je, nenechat se odnést v šálku. Lidé více inklinují k přímému sezení na klidném místě na meditačním polštáři, než ke kontemplaci, zda dříve přijde zítřek nebo příští život. Vnější praxe jsou postřehnutelné, hmatatelné, takže mysl je rychle označí jako ”Buddhismus”, zatímco koncept “všechny složené věci jsou nestálé” není konkrétní a je těžké ho zařadit. Je ironií, že důkazy nestálosti jsou všude kolem nás, a přesto pro nás nen? zjevná.
Esence Buddhismu přesahuje kulturu, ale je praktikována mnoha různými kulturami, které užívají své tradice coby šálek, který udržuje učení. Pokud prvky této kulturní výstroje pomáhají ostatním, aniž jim způsobí újmu, a pokud nejsou v rozporu se čtyřmi pravdami, Siddhártha tyto praxe doporučuje.
Během staletí bylo vytvořeno tolik značek a stylů šálků, ale jakkoliv dobrý je záměr za nimi, a jakkoliv dobře mohou fungovat, stávají se překážkami, zapomínáme-li na čaj uvnitř nich. Přestože jejich smyslem je udržovat pravdu, máme tendenci zaměřovat se spíše na prostředky než na produkt. Tak lidé obcházejí s prázdnými šálky, nebo zapomínají pít svůj čaj. Nás lidské bytosti okouzlují, nebo přinejmenším rozptylují, ceremonie a barvy buddhistických kulturních praxí. Vůně a svíčky jsou exotické a atraktivní, nestálost a nejáství ne. Siddhártha sám říkal, že nejlepším způsobem uctívání je prostě pamatovat na principy nestálosti, utrpení z emocí, toho, že jevy nemají nezávislou existenci a že nirvána přesahuje koncepty.
Teď, když Buddhismu na Západě vzkvétá, jsem slyšel o tom, že někteří lidé si pozměňují buddhistické nauky, aby “seděly” na západní způsob myšlení. Je-li něco, co by mělo být adaptováno, měly by to být rituály a symboly, a ne pravda sama. Buddha sám říkal, že disciplína a metody musí být adaptovány podle času a okolností. Ale čtyři pravdy nepotřebují být aktualizovány nebo modifikovány; ostatně, ani to není možné. Můžete změnit šálek, ale čaj zůstane čistý. Poté, co přežily 2 500 let a urazily 40781035 stop od stromu Bódhi v Indii k Times Square v New York City, koncept “všechny složené věci jsou nestálé” stále platí. Nestálost zůstává nestálostí i na Times Square. Nemůžete tyto čtyři pravdy spoutat; nejsou sociální ani kulturní výjímky.
Praktikování harmonie
Bez zvláštního ohledu na hluboké pravdy, v této době jsou ignorovány i ty nejpraktičtějčí a nejzjevnější pravdy. Jsme jako opice v lese, které kálejí na přímo na větev stromu, na němž visí. Každý den slýcháváme lidi hovořit o stavu ekonomie, nerozpoznávajíce spojení mezi ekonomikou a sobectvím. Kvůli sobectví, závisti a pýše nebude ekonomika nikdy dost silná, aby zajistila základní životní potřeby pro všechny. Náš domov, Země, je stále více znečištěna. Potkal jsem lidi, kteří odsoudili starobylé vládce a starobylá náboženství coby zdroj všech konfliktů. Ale sekulární (světský) a moderní svět si nepočíná o nic lépe: pokud už (bychom měli srovnávat), tak hůře. V čem je moderní svět úspěšnější? Jedním z hlavních efektů vědy a technologie bylo, že rychleji zničila svět. Mnoho vědců věří, že všechny žijící a život podporující systémy na Zemi jsou na ústupu.
Je čas, aby moderní lidé, jako jsme my začali trochu uvažovat o duchovních záležitostech, ač nemáme čas sedět na polštáři, ikdyž jsme odbýváni těmi, co nosí kolem krku růžence, a ikdyž jsme odrazováni od předvádění svých duchovních sklonů našim světským přátelům. Kontemplace o nestálé povaze všeho, co zažíváme a bolestivem efektu lpění na “já” přináší mír a harmonii - ne-li pro celý svět, pak přinejmenším v naší vlastní sféře.
----------
Dzongsar Džamjang Khjentse Rinpočhe je žákem Khenpo Appey Rinpočheho a je zodpovědný za výuku přibližně 1600 mnichů obývajících dohromady 6 klášterů a institutů v Asii. Je zakladatelem několika Dharma-center na Západě a tří neziskových organizací Siddhartha’s Intent, Khyentse Foundation a Lotus Outreach. Je režisérem filmů "The Cup" a "Travellers & Magicians". Toto učení je převzato z jeho první knihy, "What Makes You Not a Buddhist" (Co z vás NE dělá Buddhistu), která je ke koupi v Šambhala Publications.
Om svasti Pocta veľkému súcitu Esencia tohto nektáru inštrukcií je z línie Serlingpu.
Prvý bod Najprv sa cvič vo všetkých prípravých cvičeniach.
Druhý bod Ked si dosiahol stabilitu, získaj tajné (učenie). Považuj všetky javy za sen. Pozoruj nezrodenú prirodzenosť javov. Protijed sa sám od seba oslobodí. Spočiň svojou (meditáciou) na prirodzenosti základu všetkého: esencii (cesty). V čase medzi meditáciami buď tvorcom ilúzie. Je to ako diamant, slnko a leičivý strom. Keď kvitne päť druhov úpadku, premeň ich na cestu k plnému prebudeniu. Vypuď objekt všetkých obvinení. Medituj na veľkú láskavosť všetkých. Praktikuj kombináciu brania a dávania. Začni postupne braním z tvojej strany. Posaď tieto dve obkročmo na dych. Sú tri objekty, tri jedy a tri zdroje cnosti. Pamätaj na ne opakovaným pripomínaním. Praktikuj všetky aktivity podľa týchto slov.
Tretí bod Keď je nádoba a jej obsah naplnený necnosťou, premeň tieto nepriaznivé okolnosti na cestu k plnému prebudeniu. Využi každú bezprostrednú okolnosť na meditáciu. Maj štyri prípravy, najvyššiu z metód.
Štvrtý bod Zozbieraj stručnú esenciu tejto rady. Spoj prax jedného života s piatimi silami. Inštrukciou pre veľký voz transmigrácie vedomia je aplikovať práve tých päť síl, ktoré spočívajú v dokonalej pozícii. Všetka dharma sa pozbiera do jedného zámeru. Udržuj dvoch svedkov najvyššej dôležitosti.
Piaty bod Si vždy doprevádzaný radostnými myšlienkami. Obrátený prístup indikuje transformáciu. Cvičíš sa, ak si schopný, hoci si aj rozptýlený.
Šiesty bod Vždy praktikuj tri obecné body. Zatial čo zostaneš prirodzený, zmeň svoj prístup. Nehovor o chybách druhých. Nepremýšľaj o tom, čo vidíš v druhých. Najprv očisti akékoľvek zatemnenie máš najťažšie. Vzdaj sa všetkej nádeje na odmenu. Zanechaj jedovaté jedlo. Neposluhuj ústrednému objektu zhovievavo. Buď ľahostajný k zlomyseľným vtipom. Nečakaj v zálohe. Neútoč na srdce. Nenakladaj na teľa náklad pre dzö. Nesúťaž v pretekoch na poslednú chvíľu. Nebuď zradný. Neznižuj boha na úroveň démona. Nepôsob utrpenie, aby si získal šťastie.
Siedmy bod Praktikuj všetky jógy (alebo aktivity) jednu po druhej. Praktikuj každé potlačenie poruchy po jednom. Sú dve povinnosti: začiatok a koniec. Prekonaj akúkoľvek situáciu, ktorá povstane, či už (dobrú alebo zlú). Stráž oba body viac než svoj život. Praktikuj tri obtiaže. Dosiahni tri prvotné príčiny. Medituj na tri neupadajúce prístupy. Maj tri neoddeliteľnosti. Vždy praktikuj s čírou nestrannosťou k všetkým objektom. Pestuj hlbokú a širokú aplikáciu všetkých zručností. Vždy medituj na tých, čo sú ti blízki. Nezávis na iných okolnostiach. Usiluj sa obzvlášť teraz. Nenasleduj zvrátené činy. Nebuď výstredný. Nepodceňuj svoje schopnosti. Osloboď sa skrz dve: pozorovanie a analýzu. Nechvastaj sa. Nemsti sa. Nebuď rozptýlený. Netúž po vďačnosti.
Pred praktikovaním som skúmal moje narastajúce činy, (potom) kvôli mnohým mojim prianiam, keď som trpel a podstúpil útoky a kritiku, požiadal som o inštrukcie na skrotenie lipnutia na sebe. Ak teraz zomriem, nebudem ľutovať
Preložil Brian Beresfrod pre Wisdom Publ. Londýn. Do slovenského jazyka preložil Kunzang. Poznámka prekladateľa: Uvedené tézy nie je možné pochopiť bez ďalšieho komentára.
Individuální schopnosti Když hovoříme o „nauce“, zejména pak o „buddhistické nauce“, a i když říkáme třeba pouze „nauka“, zdá se že vše je zde to samé. Jsou ale stovky různých druhů nauk. Proč existují různé druhy nauk? Protože bytosti mají různé druhy nastavení (kondicí), situovanosti a schopností. Pokud toto chápeme, pak můžeme použít a následovat nauku. Když následujeme nauku je velmi důležité, abychom chápali, proč ji následujeme. Neměli bychom si vždy myslet, že vše je jako kousek čokolády. Mnoho lidí si myslí, že všechny nauky jsou stejné jako malé kousky čokolády. Můžete ochutnávat v ústech čokoládu z pravé či levé strany, ale ona bude vždy stejně sladká a tak si tito lidé myslí, že nauky existují tímto stejným způsobem. Způsob, jak nauky pracují v jednotlivé situaci není vždy stejný, a ani způsob chápání není stejný. Když říkáme, že nauky existují ve vztahu k individuálním schopnostem, občas se zdá, že některé nauky jsou hluboké a na vysoké úrovni, a jsou dosažitelné pouze pro lidi se značnou úrovní schopností. Mnoho lidí říká, že nauka dzogčhenu je výhradně pro bytosti, které mají značné schopnosti. Obzvláště lidé, kteří následují více nauky súter či nižších tanter, říkají: Ó, pro tebe není vhodné následovat nauku dzogčhenu. A dále pak: nauka dzogčhenu je pro tebe příliš vysoká, pro tebe je lepší, abys následoval cestu súter. Existují sice důvody mluvit o tomto, ale nikoli tímto způsobem. Co se týče Buddhovy nauky je velmi důležité pochopit, že existují tři druhy nauk. Je velmi důležité, aby si to starší i noví praktikující pamatovali. Obecně existují tři jány a dva druhy súter: mahajána a hínajána. V tantrismu, vadžrajáně, existují tři vozy a to je další způsob učení. Pokud studujeme nauku dzogčhenu je velmi důležité porozumět charakteristikám těchto tří typů nauk. Všechny tyto nauky jsou takzvanými vozidly, a vozidlo je kompletní naukou.
Schopnosti a čistá vize Pokud, kupříkladu, následujeme nauku súter, neznamená to, že učení súter je nezbytnou úrovní pro následování nauk tanter a dzogčhenu. Můžete dosáhnout realizace prostým následováním nauky súter, ačkoliv to potrvá delší dobu. Pokud následujete tantrický styl nauky, musíte tomu věnovat o něco méně času a pokud následujete nauku dzogčhenu, můžete dosáhnout realizace mnohem rychleji. Záleží na charakteristice nauky a také na individuálních schopnostech. V tomto případě „schopnosti“ neoznačují někoho, kdo má nějaký druh realizace. Tak například v naukách tanter, když mahásiddhové obdrželi nauky z úrovně projevení sambhogakáje, měli již danou realizaci, a proto jsou zváni mahásiddhové. Pokud jste mahásiddhou, můžete mít kontakt s projevem sambhogakáje. Co to znamená projevení se úrovně sambhogakáje? Neznamená to tělesnou úroveň, ale úroveň původní přirozenosti – přirozenost v podobě pěti barev a esenci živlů (elementů). Veškeré projevy, jako je dimenze mandaly s bytostmi, které se ukazují jako božstva, jsou nazývány „čistou vizí“. Nemáme čistou vizi, protože jsme obyčejní lidé. Je to zaprvé proto, že jakožto obyčejní lidé nemáme realizaci daného druhu, abychom mohli mít tento druh vize. Zadruhé jsme ve všem závislí na našich smyslech ve vztahu k našim smyslovým orgánům. Pokud zavřeme oči, nemůžeme nic vidět. Pokud chceme něco vidět, musíme oči otevřít. Naše oči jsou naším smyslovým orgánem, rovněž tak naše uši jsou smyslovým orgánem. Funkce našich smyslů je vázána na naše orgány, naše smysly jsou závislé na našich orgánech. Orgány se nacházejí na tělesné úrovni. Tělesná úroveň nemůže nahlížet „čisté vize“. To je důvodem, proč nemůžeme mít vizi sambhogakáje. Abychom mohli mít takovouto vizi, museli bychom být mahásiddhou, což závisí od toho, jaké úrovně schopností jsme dosáhli. Tohle se tedy také považuje za určitý druh nabývání určitých schopnosti. Když ale hovoříme o „schopnostech ve vztahu k nauce dzogčhenu“, nemáme na mysli takovýto druh schopností. Učitel vysvětluje na úrovni tělesného projevu a ústy předává nauku a vy mu nasloucháte svýma ušima. Můžete něčemu porozumět a proto to není úroveň sambhogakáje, nýbrž úroveň nirmanakáje, která je více na tělesné úrovni, tudíž lze říci, že nepotřebujete takovéto schopnosti (na úrovni sambhógkáje, pozn.překladatele). V dzogčhenu neexistuje vysvětlení limitace a omezení schopností. Kupříkladu v naukách súter neexistuje vysvětlení pěti schopností. V nauce dzogčhenu na relativní úrovni takové vysvětlení existuje, poněvadž neuvažujeme o schopnostech pouze způsobem, jako je tomu v naukách súter. Schopnosti mají vztah k našim okolnostem. Například pokud je zde učitel dzogčhenu, který předává určitou důležitou nauku, můžete mít příležitost mu naslouchat a tuto nauku obdržet. Ale jestliže si pomyslíte: Dnes tam nepůjdu. Dnes půjdu na pláž - pak by jste měli pochopit, že jste promarnili důležitou nauku, a tuto nauku neobdržíte. Toto bývá také nazýváno postrádáním určitých schopností. To je jeden příklad druhu schopností. Když se setkáte s tibetskou naukou, půjdete k učitelům a řeknete jim: Prosím, dejte mi požehnání a ochranný provázek. Učitel vám dá ochranný provázek a určitý druh požehnání, a vy uspokojeni odejdete. Mohli jste mít skvělou příležitost setkat se s učitelem, ale neměli jste schopnosti k tomu zeptat se ho na nauku, či obdržet nauku k porozumění duchovní cestě na níž by jste mohli dosáhnout realizace. Nemůžete získat realizaci prostřednictvím obdrženého požehnání. Nemůžete získat realizaci skrze obdržení provázku, který si uvážete kolem krku. To není cesta. To není nic. Zde vám schopnosti pochopení zcela chybí. Právě tak pokud nekomunikujete s učitelem, chybí vám určité schopnosti. Tak například zde může být opravdu dobrý učitel, ale vy nerozumíte jazyku, kterým hovoří, anebo onen učitel nerozumí jazyku, kterým hovoříte vy. Sednete si před učitele, cítíte nějaké malé rozechvění a už si myslíte, že jste dosáhli něčeho opravdu důležitého. Můžete také pocítit chvění (vibraci), když jdete k učiteli. Když jsem byl ještě malý, šel jsem k jednomu čínskému učiteli, a tam se prováděl nějaký druh tance Nágů, podobný tanci dákiní. Když kolem mne obcházeli, skutečně jsem pocítil určité rozechvění. To je příklad, jak vibrace vůbec nic nezmění. Někdy, když dostáváme nauku tanter, můžeme vibrace také použít a pracovat s nimi. V takovém případě, když pocítíte určité vibrace, není to ani pozitivní, ani negativní, a ovšemže toto není ani hlavní bod. Vzpomínám si, jak ke mně přišla jedna dáma pro nauku. Následovala moji nauku jeden den, a v té době probíhal poblíž ještě jiný retreat. Onen večer mi řekla: Ó, vaše nauka je velmi zajímavá, líbí se mi, ale necítím s vámi příliš mnoho vibrací. Dám přednost jinému učiteli, u kterého cítím více vibrací, zítra tedy půjdu tam. Na to jsem řekl: Promiňte mi, že nemám sdostatek schopností k tomu, aby jste se mnou pocítila ony vibrace. To je příklad. Někteří lidé pokládají pociťování takovéto vibrace za důležité.
Schopnosti a transmise Co je opravdu důležité je mít schopnosti následovat nauku a chápat, co je hlavním bodem, když ji následujeme. Učitel, zejména učitel dzogčhenu, užívá ústního předávání (transmise) a vysvětluje vše tak, abychom to pochopili. Učitel také užívá předání (transmisi) na symbolické úrovni, užívá mnoha symbolů tak, abychom pochopili. Vezměme si jako příklad třeba zrcadlo. V zrcadle můžeme uvidět mnoho různých odrazů a skrze tyto odrazy můžeme objevit, že zrcadlo má určitý potenciál. Odraz není skutečná schopnost zrcadla, my ji ale skrze odraz můžeme objevit. To je příklad, na kterém se dá porozumět naší pravé přirozenosti a přirozenosti naší mysli. Díky podobným příkladům můžeme obdržet mnoho poznání. Dále je zde předání, kterému říkáme přímé předání (přímá transmise). Předání je vždy také spojeno s naším nastavením. Každý máme své vlastní nastavení (kondici), kterému říkáme tělo, řeč a mysl. Tělo značí hmotnou úroveň, které se můžeme dotýkat, vidět ji. Když mluvíme, zapojujeme svůj hlas, svoji řeč. To označuje naši úroveň energie. Proč používáme naši řeč, či hlas? Protože hlas a řeč jsou zvuk. Když mluvíme řečí, anebo používáme hlas, vytváříme zvuk za pomoci vzduchu a našeho dýchání. Naše dýchání je spojeno s naší pránou, naší životní energií. Proč je zde zvuk tak důležitý? Protože když hovoříme o naší skutečné přirozenosti, zdrojem všeho je zde to, jak zvuk vychází z prázdnoty. To, co se objevuje nejdříve je zvuk, a zvuk dává projevit se světlu a paprskům. Toto trojí nazýváme naším prvotním potenciálem. Zvuk zde neznamená obyčejný zvuk, jaký můžeme slyšet našima ušima. Když hovoříme o zvuku, hned si pomyslíme, že je to takto. To je ale vnější úroveň zvuku, kterou můžeme slyšet ušima. Existuje zde také vnitřní úroveň zvuku, kterou můžeme pocítit pouze skrze vibraci. Nepotřebujeme zde uši k naslouchání anebo k objevení vnitřního zvuku. Ještě důležitější je pak tajná úroveň zvuku. Tajnou úroveň zvuku objevíme jen tehdy, když objevíme naši pravou přirozenost. Když objevíme naši pravou přirozenost a to, jaký vztah má k naší energii a jak se projevuje, tehdy objevíme tajnou úroveň zvuku. Nemůžeme tuto tajnou úroveň objevit skrze vibrace a z tohoto důvodu mluvíme o řeči či hlasu namísto toho, abychom mluvili o naší úrovni energie. Tomu, co je mysl je snadné porozumět. Mysl je to, co stále používáme k myšlení a posuzování.
Tři brány Při vysvětlování nauky hovoříme o třech branách. Tyto tři brány slouží ke vcházení a vycházení. Pokud chceme dojít poznání či porozumění naší pravé přirozenosti, měli bychom vejít skrze tyto tři brány, abychom dosáhli daného pochopení. Rovněž pokud se chceme osvobodit a být volni od vázanosti v samsáře, měli bychom pracovat s těmito třemi branami. Vše existuje ve vztahu k těmto třem branám. Také co týče nauky, kterou vám předávám, máme zde tři charakteristiky nauk. Proč jsou zde právě tři charakteristiky nauk? Poněvadž máme tyto tři brány. Nauky pracují s jednotlivcem a se situací či osobitým nastavením jedince. Není zde žádné pravidlo týkající se nauky, které by Buddha či bódhisattvové dali. Nauky povstávají či projevují se ve vztahu k individuálnímu nastavení, jako tomu např. u Vinaje. Vinaja jsou pravidla pro mnichy. Když Buddha založil sanghu, skupinu mnichů, tak zpočátku neměli žádná pravidla. Pracovali více se svým uvědoměním a s okolnostmi. Tehdy někteří z mnichů začali dělat nějaké divné věci. Lidé, kteří o tom podali Buddhovi zprávu, říkali: Ó, tví studenti dělají divné věci, jako třeba tohle a tamto. Na to si Buddha řekl: Mí studenti si neuvědomují, že by tohle a tamto neměli dělat. A tak se objevilo jedno, dvě či tři pravidla a nakonec bezpočet pravidel. Buddha o ničem nerozhodl, nýbrž situace to vyvolala. To je příklad ohledně předávání (transmise) nauky studentům. Učitel by měl pracovat se studenty a s jejich nastaveními (kondicí), neboť se nerozhoduje jen vzhledem k nauce. Z těchto důvodů existuje mnoho druhů nauk. Existuje bezpočet nauk, ale všechny cítící bytosti, zvláště pak lidské bytosti, mají tři charakteristické brány. Jedna je více ve vztahu k hmotné úrovni, další více k úrovni energie a třetí z nich pak více k úrovni mentální. Takto jsou i nauky rozvinuty tímto způsobem. Není jednoduché používat učení pouze na mentální úrovni, protože mnoho lidí nemá pochopení na této mentální úrovni. Dokonce i kompletní nauka, která se vztahuje k tělu, řeči a mysli se dá předávat tu více ve vztahu k mentální, tu k energetické, tu k fyzické úrovni. To jsou tři charakteristiky nauky. Je velmi důležité, aby jste tomu porozuměli a pamatovali si to.
Počul som, že pri jednej príležitosti sa zdržiaval Požehnaný blízko Savatthi v Džétovom háji, v Anathapindikovom kláštore. Nuž v tom čase bol Požehnaný uctievaný, vážený, ctený, zbožňovaný, vzdávali mu poctu, bol príjemcom rúch, jedla, ubytovania a lekárskych potrieb pre chorých. Komunita mníchov bola tiežuctievaná, vážená, ctená, zbožňovaná, vzdávali jej poctu, bola príjemcom rúch, jedla, ubytovania a lekárskych potrieb pre chorých. Ale potulní príslušníci iných škôl neboli uctievaní, vážení, ctení, zbožňovaní, nevzdávali mu poctu, ani neboli príjemcami rúch, jedla, ubytovania a lekárskych potrieb pre chorých. Tak potulní príslušníci neschoní vystáť úctu preukazovanú Požehnanému a komunite mníchov, keď videli mníchov v dedine, či v lese, urážali ich, nadávali im, provokovali a trápili ich nezdvorilými a hanlivými slovami.
Potom šlo mnoho mníchov za Požehnaným a pri príchode, sa mu poklonili, usadli na stranu. Ako tam sedeli, povedali požehnanému: "V súčasnosti je Požehnaný uctievaný, vážený, ctený, zbožňovaný, vzdávajú mu poctu, je príjemcom rúch, jedla, ubytovania a lekárskych potrieb pre chorých. Komunita mníchov je tiežuctievaná, vážená, ctená, zbožňovaná, vzdávajú jej poctu, je príjemcom rúch, jedla, ubytovania a lekárskych potrieb pre chorých. Ale potulní príslušníci iných škôl nie sú uctievaní, vážení, ctení, zbožňovaní, nevzdávali mu poctu, ani nie sú príjemcami rúch, jedla, ubytovania a lekárskych potrieb pre chorých. Tak potulní príslušníci neschoní vystáť úctu preukazovanú Požehnanému a komunite mníchov, keď vidia mníchov v dedine, či v lese, urážajú ich, nadávajú im, provokovajú a trápia ich nezdvorilými a hanlivými slovami."
Potom s uvedomením si významu toho, Vznešený pri tej príležitosti zvolal:
Keď ste v kontakte s potešením, či bolesťou v dedine, či v lese, nemali by ste za to viniť seba ani druhých. Kontakty tvoria kontakty na základe pocitu zisku. Kde niet pocitu zisku, s čím by sa kontakty kontaktovali?*
Z angličtiny preložil Kunzang, zdroj: http://www.accesstoinsight.org/tipitaka/kn/ud/ud.2.04.than.html
*Pozn. prekladateľa: zmysel týchto slov je ten, že keď má niekto pocit, že je urážka, či chvála smerovaná na neho a teda ju získal, vznikne s ňou kontakt a ten spôsobí pocit bolesti, či potešenia. Ale keď ten niekto nemá pocit, že je to smerované na neho, resp. urážku, či chválu neprijíma, akú môže potom pociťovať bolesť, či potešenie?
