Počul som, že pri jednej príležitosti sa zdržiaval Požehnaný blízko Savatthi v Džétovom háji, v Anathapindikovom kláštore. Nuž v tom čase bilo veľa chlapcov na ceste medzi Savatthi a Džétovym hájom palicou hada. Skoro ráno si Požehnaný odel rúcho a nesúc svoju misku a vonkajšie rúcho sa vydal do Savatthi za almužnou. Na ceste medzi Savatthi a Džétovym hájom uvidel veľa chlapcov ako udierajú hada palicou.
Potom s uvedomením si významu toho, Vznešený pri tej príležitosti zvolal:
Ktokoľvek vezme palicu
na bytosti túžiace po úľave,
keď sám hľadá úľavu,
sa nestretne s úľavou po smrti.
Ktokoľvek nevezme palicu
na bytosti túžiace po úľave,
keď sám hľadá úľavu,
sa po smrti s úľavou stretne.
z Anglického jazyka preložil Kunzang, zdroj: http://www.accesstoinsight.org/tipitaka/kn/ud/ud.2.03.than.html
Není to o tom, jaké nosíte oblečení, jaké provádíte rituály, nebo jaké meditaci se věnujete, říká Dzongsar Džamjang Khjence. Není to o tom, co jíte, kolik pijete, nebo s kým souložíte. Je to o tom, zda souhlasíte se čtyřmi fundamentálními objevy, které Buddha učinil pod stromem Bódhi, a pokud ano, můžete se nazývat Buddhistou.
Jednou, když jsem seděl v transatlantickém letadle na prostředním sedadle, sympatizující spolucestující sedící vedle mne se pokusil být přátelský. Vida mou oholenou hlavu a kaštanově hnědou sukni, usoudil, že jsem Buddhista. A tak když se podávalo jídlo, nabídnul, že pro mě objedná vegetariánské menu. Správně usoudiv, že jsem Buddhista, usoudil rovněž, že nejím maso. Tím započal náš rozhovor. Let byl dlouhý, takže abychom se nenudili, diskutovali jsme o Buddhismu.
V průběhu času jsem dospěl k uvědomění, že lidé si často asociují Buddhismus a Buddhisty s mírem, meditací a nenásilím. Vskutku, mnozí si myslí, že kaštanově-hnědé nebo šafránové šaty a přívětivý úsměv jsou vše, co dělá Buddhist(k)u. Sám jakožto fanatický Buddhista jsem na tuto reputaci hrdý, a obzváště pak na její nenásilný aspekt, který je v těchto dobách válek a násilí tak zřídkavý. Během celé lidské historie se zdá, že náboženství produkuje brutalitu. I dnes dominuje násilí spáchané náboženskými extrémisty zprávám. Přesto mohu myslím zodpovědně prohlásit, že až doposud jsme se my Buddhisté nezneuctili. Násilí nikdy nehrálo při propagaci Buddhismu roli.
Přesto se, jakožto trénovaný Buddhista, cítím trochu nespokojeně, že Buddhismus není spojován s ničím, než je vegetariánství, nenásilí, mír a meditace. Princ Siddhártha, který obětoval veškerý komfort a luxus palácového života, musel hledat něco více než pasivitu a zašívání se, když se
Když dojde ke konverzaci, jakou jsme vedli s mým spolucestujícím v letadle, nebuddhista se případně může zeptat: "Co dělá člověka Buddhist(k)ou?". To je velice těžká otázka, máme-li na ni odpovědět. Má-li ta osoba opravdový zájem, nelze na ni zcela odpovědět během svačiny, a zobecňování mohou vést ke špatným pochopením. Uvažme, že chcete odpovědět správně, odpovědět tak, abyste směřovali k samému základu této 2 500 let staré tradice.
Buddhista je člověk, který akceptuje tyto čtyři základní pravdy:
- Všechny složené věci jsou nestálé.
- Všechny emoce jsou bolestivé. /pozn. překladatele: Termín „emoce” je poněkud „nešťastný” překlad sanskrtského „kléša”, o který zde přesně jde:osobně za nejlepší považuji překlad „emocionální závoj”, znamenající emoci povstalou z nevědomosti, či emoci neprožitou vědomě /
-Žádné jevy nemají nezávislou (inherentní) existenci.
- Nirvána překračuje koncepty.
Tato čtyři prohlášení, vyřčená samotným Buddhou, jsou známa coby "čtyři pečetě". Tradičně, pečeť znamená něco jako značku potvrzující autenticitu. Pro jednoduchost je budeme označovat někdy jako pečetě, jindy jako "pravdy", ale neměli bychom je zaměňovat se čtyřmi Buddhovými vznešenými pravdami, které se vztahují pouze k aspektům utrpení. Ikdyž se věří, že čtyři pečeti zahrnují veškerý Buddhismus, lidé jakoby o nich nechtěli slyšet. Bez dalšího vysvětlení působí jen špatnou náladu a v mnoha případech nedokážou vzbudit (u lidí) hlubší zájem. Konverzační téma se mění a tím to končí.
Poselství čtyř pečetí je třeba rozumět doslova, ne metaforicky nebo mysticky – a je třeba je brát vážně. Ale tyto pečeti nejsou edikty nebo příkazy, pokyny. Při troše kontemplace člověk vidí, že na nich není nic moralistického nebo rituálního. Nevyjadřují se k dobrému a špatnému chování. Jsou to světské pravdy založené na moudrosti, a moudrost je primární zájem Buddhist(k)y. Morálka a etika jsou druhořadé. Několik šluků z cigarety nebo trocha zabíjení času ještě neznamená, že nemůžete být Buddhist(k)a. Tím však nechci říci, že máme licenci být zkažení nebo amorální.
Obecně řečeno, moudrost pochází z mysli, která má to, co Buddhisté nazývají „správný náhled". Ale člověk se ani nemusí považovat za Buddhistu, a přitom může mít správný náhled. Konečně je to právě náhled, co determinuje naši motivaci a jednání. Právě náhled nás vede na stezce(/-ku?) Buddhismu. Dokážeme-li ke čtyřem pečetem navíc adaptovat zdravé jednání, dělá to z nás ještě lepší Buddhisty. Ale, co člověka činí ne-Buddhistou?
Nejste-li s to akceptovat, že všechny složené věci jsou nestálé, věříte-li, že existuje nějaká esenciální substance nebo koncept, který je stálý, nejste Buddhista.
Nejste-li s to akceptovat, že všechny emoce (emocionální závoje-pozn.překl.) jsou bolestivé, věříte-li v existenci čistě příjemných emocí, nejste Buddhista.
Nejste-li s to akceptovat, že všechny jevy jsou iluzorní a prázdné, věříte-li, že některé věci existují samy o sobě, nejste Buddhista.
A věříte-li, že osvícení existuje ve sférách času, prostoru a moci, pak nejste Buddhista.
Takže, co z vás činí Buddhistu? Možná jste se nenarodili v buddhistické zemi nebo rodině, možná nenosíte (předpisové) oblečení ani si neholíte hlavu, možná jíte maso a možná jsou vašimi idoly Miminem a Paris Hilton. Ani to neznamená, že nemůžete být Buddhista. Abyste byli Buddhistou, musíte akceptovat, že všechny složené jevy jsou nestálé, že všechny emoce jsou bolestivé, že žádné věci neexistují o sobě a že osvícení přesahuje koncepty.
Není nutné být si těchto čtyř pravd neustále a nezměrně vědom. Ale musí přebývat ve vaší mysli. Tak jako si během chůze neustále nepřipomínáte své jméno, ale přesto, když se vás někdo zeptá, okamžitě víte. Bez nejmenší pochyby. Kdokoliv akceptuje tyto čtyři pravdy, třeba i nezávisle na Buddhově učení, ikdyby nikdy ani nezaslechl Buddhovo jméno, může být považován za někoho, kdo je na stejné stezce jako Buddha Šákjamuní.
Nádherá logika čtyř pečetí
Uvažme např. štědrost. Když si začneme uvědomovat první pečeť – nestálost, vidíme, že vše je tak přechodné a bez ceny, jako kdyby to náleželo do dárkového koše Armády spásy. Nemusíme se nutně všeho vzdát, ale nemáme k tomu žádné lpění. Vidíme-li, že všechno naše vlastnictví je nestálý složený jev, nemůžeme na něm věčně lpět; štědrosti již je prakticky dosaženo.
Porozumíme-li druhé pečeti, že všechny emoce jsou bolestivé, vidíme, že lakomec, "já", je hlavním pachatelem, který nám neposkytuje nic než pocit bídy/nedostatku. Proto, skrze nelpění na "já", nenalézáme důvod lpět na našem vlastnictví, a naše bolest plynoucí z lakoty zmizí. Štědrost se stane aktem radosti.
Pochopíme-li třetí pečeť, že věci nemají inherentní existenci, vidíme marnost lpění, protože cokoliv, na čem lpíme, nemá skutečně existující podstatu. Je to jako snít, že rozdáváte cizincům na ulici bilion dolarů. Můžete štědře rozdávat, protože jde o snové peníze, a ještě si přitom můžete užít legraci. Štědrost založená na těchto třech náhledech nás nevyhnutelně vede k uvědomění, že není cíle. Nejde o oběť učiněnou kvůli uznání nebo pro zajištění lepšího (znovu-)zrození.
Štědrost bez ocenění, očekávání nebo napětí poskytuje nahlédnutí do čtvrtého principu, pravdy, že osvobození, osvícení, přesahuje koncepty.
Měříme-li dokonalost cnostného činu, jako je štědrost, materiálními standarty - kolik bídy jsme odvrátili – nikdy nedosáhneme dokonalosti. Nedostatek a touhy těch, kteří jsou v nedostatku, jsou nekonečné. Dokonce i touhy bohatých jsou nekonečné; ve skutečnosti, touhy lidí nikdy nemohou být plně uspokojeny. Ale, podle Siddharthy se má štědrost měřit úrovní připoutanosti, kterou cítíme vůči tomu, co dáváme a vůči "já", věnujícímu subjektu. Jakmile si jednou uvědomíte, že "já" a všechno jeho vlastnictví jsou nestálé a nemají skutečně existující povahu, máte nepřipoutanost, a to je dokonalá štědrost. Z tohoto důvodu první věcí, kterou v buddhistických sútrách doporučují praktikovat, je praxe štědrosti.
Hlubší porozumění karmě, čistotě a nenásilí
Koncept karmy, nepopíratelné „trademark" Buddhismu, také spadá mezi tyto čtyři pravdy. Sejdou-li se příčiny a podmínky a nejsou-li překážky, vyvstávají důsledky. Důsledek je karma. Tato karma je nashromážděna vědomím – myslí, nebo "já". Jedná-li to „já" ze sobeckého popudu nebo z agrese, vytváří se negativní karma. Je-li motivací činu láska, tolerance, a přání, aby ostatní byli šťastní, vytváří se pozitivní karma.
Přesto motivace, akce (jednání) a výsledná karma jsou z podstaty jako sen, iluze. Překročení karmy, dobré i špatné, je nirvána. Jakýkoliv tzv. dobrý čin, který není založen na těchto čtyřech náhledech, je pouhá poctivost; není to definitivně Siddhárthova stezka. Ikdybyste nakrmili všechny hladovějící světa, pokud jste jednali s plnou absencí těchto čtyř náhledů, byl by to pouze dobrý čin, nikoliv stezka k osvícení. Ve skutečnosti by mohlo jít o poctivý akt, jehož účelem by bylo nasytit a podpořit ego.
Jsou to právě tyto čtyři pravdy, co umožňuje Buddhistům praktikovat očistu. Kdo si myslí, že je poskvrněn negativní karmou, nebo je slabý nebo „hříšný", a je frustrovaný přesvědčením, že tyto překážky vždy zastoupí stezku k realizaci, může nalézt útěchu v tom, že ví, že tyto jsou složené, a tedy nestálé, a tedy pročistitelné. Na druhé straně, cítíme-li nedostatek schopností nebo zásluh, budiž nám útěchou, že zásluhy lze nashromáždit činěním dobrých skutků, neboť nedostatek zásluh je nestálý a proto změnitelný.
Buddhistická praxe nenásilí není pouhá submisivita (poddanost) s úsměvem nebo mírnou (tzn. poddajnou) uvědomělostí. Základní příčinou náslií je, být fixován na extrémní ideu, jakou je spravedlnost nebo moralita. Tato fixace obvykle vyvěrá ze zvykového upadání do dualistických náhledů, jakými jsou zlo a dobro, ošklivost a krása, morální a nemorální. Lidská nepružná sebespravedlnost ( nebo svatouškovství) nám bere všechen prostor (využitelný pro) empatii vůči ostatním. Ztrácíme duševní zdraví. Chápeme-li, že všechny tyto náhledy nebo hodnoty jsou složené a nestálé, tak jako jejich nositel, odvrátíme násilnost. Nemáte-li ego, žádné lpění na „já", není žádného důvodu být násilný. Ten, kdo chápe, že jeho nepřátelé jsou drženi pod mocným vlivem své nevědomosti a agrese, že jsou chyceni ve svých návycích, pro toho je snadnější jim odpustit jejich iritující chování a jednání. Podobně, jako není důvodu být nahněvaný, když nás urazí (doslova $insults$) někdo z psychiatrické léčebny. Překročíme-li (transcendujeme-li) víru v extrémy dualistických jevů, překročili (transcendovali) jsme příčiny násilí.
Čtyři pečeti: Souhrnná smlouva
V Buddhismu je každá stezka, která nastoluje nebo rozvíjí čtyři náhledy, správná. Dokonce i zdánlivě ritualistické praxe, jako pálení vonných (tyčinek) nebo praxe esoterické meditace a manter jsou navrženy tak, aby zaměřily naši pozornost k jedné nebo všem těmto pravdám.
Cokoliv, co tyto čtyři náhledy popírá, včetně jednání, které může vypadat milující a soucitné, není součástí stezky. Dokonce i meditace o prázdnotě se stává čistou negací, ničím, než nihilistickou stezkou, nevyhovuje-li těmto čtyřem pravdám.
Pro účely komunikace můžeme označit tyto čtyři pravdy za páteř Buddhismu. Nazýváme je „pravdy" („pravdami"), protože to jsou prostě fakta. Nejsou vytvořené; nejsou mystickým zjevením Buddhy. Nevstoupily v platnost tím, že Buddha začal vyučovat. Žití podle těchto čtyř principů není rituálem nebo technikou. Neurčují blíže morálku nebo etiku, a nemohou být patentovány nebo vlastněny. Protože není nikdo, komu bychom měli být věrní nebo koho zničit nebo komu nevěřit, není v Buddhismu ani nic takového jako „nevěřící" nebo „kacíř". Nicméně ty, kteří nevědí o těchto čtyřech nebo v ně nevěří, označují Buddhisté jako nevědomé. Takováto nevědomost nedává příčinu k morálnímu (od-)souzení: pokud někdo nevěří, že lidé přistáli na Měsíci, nebo si myslí, že svět je placka, nenazvou ho vědci kacířem, ale nevědomým. Podobně ten, kdo nevěří ve čtyři pečeti, není nevěřící. Ve skutečnosti, kdyby někdo vytvořil důkaz, že logika čtyř pečetí je chybná, že lpění na já ve skutečnosti není bolestivé, nebo že nějaký element nepodléhá nestálosti, měli by Buddhisté ochotně následovat nově tuto stezku. Protože to, co hledáme, je osvícení, a osvícení znamená realizaci pravdy. Přesto až dosud, během staletí, se žádný důkaz znevěrohodňující tyto čtyři pečeti neobjevil.
Pokud ignorujete čtyři pečeti a trváte na tom, že se považujete za Buddhistu pouze z lásky k tradicím, je to povrchní oddanost. Buddhističtí mistři tvrdí, že jakkoliv se rozhodnete se označit, pokud nemáte důvěru v tyto pravdy, budete žít nadále v iluzorním světě, který budete považovat za solidní a skutečný. Přestože takováto víra poskytne dočasně požehnanou nevědomost, v konečném důsledku vždy vede k nějaké formě úzkosti. Takto pak strávíte všechen čas řešením problémů a snahou se úzkosti zbavit. Vaše neustálá potřeba řešit problémy se stane svého druhu závislostí. Kolik problémů jste už vyřešili, jen aby povstaly nové? Jste-li v tomto cyklu spokojeni, nemáte důvodu si stěžovat. Ale vidíte-li, že nikdy nedojdete konce řešení problémů, je to počátek pídění se po vnitřní pravdě. Ikdyž Buddhismus není odpovědí na všechny dočasné problémy a nespravedlnosti světa, pokud hledáte a máte-li vztah se Siddhárthou, snad shledáte tyto čtyři pravdy hodnotnými (dosl. hodnými souhlasu). V takovém případě byste jej měli po zvážení následovat se vší vážností.
Bohatství v odříkání
Jako následovník Siddhárthy se nemusíte nutně snažit napodobit každý Buddhův čin – nemusíte se vytratit, zatímco vaše žena spí. Mnoho lidí si myslí, že Buddhismus je synonymem odříkání, opuštění domova, rodiny a práce a namísto toho následování stezky odříkání. Tento odříkavý imidž je částečně důsledkem faktu, že velké množství Buddhistů ctí žebráky v buddhistických textech a učeních, tak jako Křesťané obdivují Svatého Františka z Assisi. Nemůžeme si pomoci, aby nás neohromil otisk Buddhovy stopy v Magádze s jeho žebravou miskou, nebo Milarepa ve své jeskyni žijícího na své kopřivové polévce. Vyrovnanost prostého barmského mnicha akceptujícího almužny vzývá naši představivost.
Ale je zde i mnoho odlišných následovníků Buddhy. Například král Ašóka, který se vzdal svého královského majestátu, spojeného s perlami a zlatem, a pronesl své přání rozšířit Buddhadharmu po celém světě. Kleknul si, vzal hrsť plnou písku, a slíbil, že postaví tolik stúp, kolik je zrnek písku v jeho dlani. A svůj slib skutečně dodržel. Takže můžete být králem, obchodníkem, prostitutkou, narkomanem, nebo vrchním úředníkem exekutivy a přesto akceptovat čtyři pečeti. Fundamentem buddhistické úcty není akt odřeknutí materiálního světa, ale schopnost vidět zvykové lpění na tomto světě a sami se zřeknout tohoto lpění.
Když začínáme rozumět čtyřem náhledům, není nutné odhodit věci; namísto toho začínáme měnit svůj postoj vůči nim, a tak měníme jejich hodnotu. Máte-li méně, než někdo jiný, neznamená to ještě, že jste morálně čistší nebo dokonalejší. Ve skutečnosti se skromnost sama může stát formou přetvářky. Rozumíme-li bezpodstatnosti a nestálosti materiálního světa, odříkání není více formou sebemrskačství. Neznamená to, že jsme na sebe tvrdí. Slovo obětovat na sebe bere jiný význam. (Jsme-li) Vybaveni tímto porozuměním, vše se stává asi tak důležitým, jako slina, kterou plivneme na zem. Necítíme vůči ní sentiment. Ztratit tuto sentimentalitu je cestou dokonalého štěstí, (skt.) sugata. Když je odříkavost chápána jako blaženství, stávají se příběhy mnoha jiných indických princezen, princů a válečníků, kteří se za dávných časů zřekli svého palácového života, méně exotické.
Tato láska k pravdě a obdiv k jejím hledačům je starobylou tradicí v zemích jako Indie. Dokonce i dnes, namísto shlížení na askety, je indická společnost uctívá s takovým respektem, jako my (na Západě) uctíváme profesory na Harvardu a Yale. Ač tato tradice v tomto věku globalizace mizí, stále můžete najít nahé, “do stran oděné” sádhuy, kteří se vzdali úspěšných právnických praxí, aby se stali putujícími žebráky. Z toho, jak vidím, jak indická společnost respektuje tyto lidi, namísto aby je odstrkovala jakožto žebráky nebo ostrakizovala, mám “husí kůži” (doslovný překlad, vzhledem ke kontexu a dříve řečenému míněno snad v dobrém smyslu). Nemohu si pomoci, abych si je nepředstavil před hotelem Marriot v Hong-Kongu. Co by k nim pociťoval novo-čínský zbohatlík, snažící se zoufale kopírovat Západ? Otevřel by pro ně vrátný dveře? Jak by v tomto případě reagoval vrátný Hotelu Bel-Air v Los Angeles? Namísto uctívání pravdy a obdivu k sádhuům, toto je doba uctívání billboardů a obdivu k liposukci.
Adoptování pravdy, vzdání se pokřivené morálky
Zatímco čtete toto, možná si myslíte, jsem štědrý a nemám tolik připoutanosti ke svým věcem. Možná je pravda, že nejste skrblík, ale co když uprostřed vašich štědrých aktivit někdo odejde s vaší oblíbenou tužkou: nerozzlobíte se, až byste mu rádi ukousli ucho? Nebo vás silně zabolí u srdce, když vám někdo řekne: “Toto je vše, co můžeš dát?” Když dáváme, jsme chyceni v konceptu “štědrosti”. Lpíme na výsledku - ne-li na dobrém znovuzrození, pak alespoň na rozhřešení pro tento život, nebo možná jen na pamětní desce na zdi. Také jsem potkal mnoho lidí, kteří se považovali za štědré jen prostě proto, že dali peníze určitému muzeu, nebo dokonce svým vlastním dětem, od nichž očekávají celoživotní oddanost.
Není-li doprovázena čtyřmi náhledy, morálka může být snadno překroucena. Morálnost krmí ego, což nás vede k puritánství a k souzení druhých, jejichž morálka je odlišná od naší. Fixováni na svou verzi morálnosti, díváme se na ostatní shora a snažíme se na ně nasadit svou etiku, dokonce ikdyž to znamená, že je zbavíme svobody. Velký indický učenec Šántidéva, sám princ, který se vzdal svého království, učil, že je nemožné vyjít se vším nedobrým, ale dokážeme-li používat i jen jeden z těchto čtyř náhledů, jsme jsme chráněni před vší nepřízní (osudu). Možná si myslíte, že celý Západ je nějakým způsobem satanistický nebo amorální, ale máte-li v sobě toleranci, je to ekvivalent boje. Nemůžete pokrýt celý svět (kůží), abyste po něm mohli chodit bosýma nohama, ale můžete si obout dobré boty.
Chápeme-li čtyři náhledy nejen intelektuálně, ale i zkušenostně, začneme se osvobozovat od věcí, které jsou iluzorní. Tato svoboda je tím, co nazýváme moudrost. Buddhisté uctívají moudrost nade vše ostatní. Moudrost překračuje morálnost, lásku, běžný smysl, toleranci a vegetariánství. Moudrost není svatý duch, který hledáme odněkud zevně. Vzýváme ji, když nejprve slyšíme nauky o čtyřech pečetích - neakceptujeme je jako danou hodnotu, ale spíše je analyzujeme a kontemplujeme o nich. Jste-li přesvědčeni, že tato stezka pročistí něco z vašeho zmatku a dodá určitou úlevu, můžete skutečně dát moudrosti podstatu praxe.
V jedné z nejstarších buddhistických vyučovacích metod dá učitel svým žákům kost a vybídne je, aby meditovali o jejím původu. Skrze tuto kontemplaci žáci postupně vidí tuto kost jakožto konečný výsledek zrození, zrození jako konečný výsledek karmické formace, karmickou formaci jako konečný výsledek touhy, atd. Jsouc (takto) plně přesvědčeni logikou(?-spíše o logice) příčiny, podmínky a následku, začnou uplatňovat uvědomění do každé situace a okamžiku. Toto je, co nazýváme meditace. Lidé, kteří nám mohou přinést tento druh informace a pochopení jsou uctívaní coby mistři, protože, ač by mohli šťastně žít v lese, ochotně zde setrvávají a vysvětlují tento náhled těm, kteří jsou stále ve tmě. Protože nás tato informace osvobozuje od všech druhů zbytečných škobrtnutí, máme pro její vykladače automatické uznání. Takže my, Buddhisté, přijímáme útočiště u učitele.
Jak jste jednou intelektuálně akceptovali náhled, můžete aplikovat jakoukoliv metodu, která prohloubí vaše pochopení a realizaci. Jinými slovy, můžete používat jakékoliv praktiky, které vám pomohou přeměnit své navyklé uvažování o věcech coby solidních v návyk vidět je jakožto složené, vzájemně závislé a nestálé. Toto je skutečná buddhistická meditace a praxe, a ne jen klidné sezení, jakoby jste byli těžítko.
Ikdyž všichni intelektuálně víme, že umřeme, tato vědomost může být zastíněna něčím tak malým jako pochvalou našeho zevnějšku. Někdo se zmíní, jak vděčně vypadají vaše $knuckles-snad nákoleníky$ a první příští věc, na kterou myslíme, je, jak tyto $knuckles$ uchovat. Najednou máme pocit, že máme co ztratit. V této době jsme neustále bombardováni tolika novými věcmi, které můžeme ztratit a tolika, které můžeme získat. Více než kdy dřív potřebujeme metody, které nám připomenou a pomohou ustálit náhled, možná dokonce i kost visící ze zpětného zrcátka, ne-li přímo ostříhat si hlavu a uchýlit se do jeskyně. V kombinaci s těmito metodami se etika a morálka stávají užitečnými. Etika a morálka mohou být v Buddhismu druhotné, ale jsou důležité, pokud nás přibližují pravdě. Ale ikdyž některé skutky vypadají nádherně a pozitivně, Siddhártha sám nás nabádal, abychom je opustili, odvádějí-li nás od čtyř pravd.
Čaj a čajový šálek: moudrost uvnitř kultury
Čtyři pečeti jsou jako čaj, zatímco ostatní prostředky k aktualizaci těchto pravd - praxe, rituály, tradice a kulturní výstroj - jsou jako šálek. Prostředky a metody jsou zjevné a hmatatelné, pravda není. Výzva je, nenechat se odnést v šálku. Lidé více inklinují k přímému sezení na klidném místě na meditačním polštáři, než ke kontemplaci, zda dříve přijde zítřek nebo příští život. Vnější praxe jsou postřehnutelné, hmatatelné, takže mysl je rychle označí jako ”Buddhismus”, zatímco koncept “všechny složené věci jsou nestálé” není konkrétní a je těžké ho zařadit. Je ironií, že důkazy nestálosti jsou všude kolem nás, a přesto pro nás nen? zjevná.
Esence Buddhismu přesahuje kulturu, ale je praktikována mnoha různými kulturami, které užívají své tradice coby šálek, který udržuje učení. Pokud prvky této kulturní výstroje pomáhají ostatním, aniž jim způsobí újmu, a pokud nejsou v rozporu se čtyřmi pravdami, Siddhártha tyto praxe doporučuje.
Během staletí bylo vytvořeno tolik značek a stylů šálků, ale jakkoliv dobrý je záměr za nimi, a jakkoliv dobře mohou fungovat, stávají se překážkami, zapomínáme-li na čaj uvnitř nich. Přestože jejich smyslem je udržovat pravdu, máme tendenci zaměřovat se spíše na prostředky než na produkt. Tak lidé obcházejí s prázdnými šálky, nebo zapomínají pít svůj čaj. Nás lidské bytosti okouzlují, nebo přinejmenším rozptylují, ceremonie a barvy buddhistických kulturních praxí. Vůně a svíčky jsou exotické a atraktivní, nestálost a nejáství ne. Siddhártha sám říkal, že nejlepším způsobem uctívání je prostě pamatovat na principy nestálosti, utrpení z emocí, toho, že jevy nemají nezávislou existenci a že nirvána přesahuje koncepty.
Teď, když Buddhismu na Západě vzkvétá, jsem slyšel o tom, že někteří lidé si pozměňují buddhistické nauky, aby “seděly” na západní způsob myšlení. Je-li něco, co by mělo být adaptováno, měly by to být rituály a symboly, a ne pravda sama. Buddha sám říkal, že disciplína a metody musí být adaptovány podle času a okolností. Ale čtyři pravdy nepotřebují být aktualizovány nebo modifikovány; ostatně, ani to není možné. Můžete změnit šálek, ale čaj zůstane čistý. Poté, co přežily 2 500 let a urazily 40781035 stop od stromu Bódhi v Indii k Times Square v New York City, koncept “všechny složené věci jsou nestálé” stále platí. Nestálost zůstává nestálostí i na Times Square. Nemůžete tyto čtyři pravdy spoutat; nejsou sociální ani kulturní výjímky.
Praktikování harmonie
Bez zvláštního ohledu na hluboké pravdy, v této době jsou ignorovány i ty nejpraktičtějčí a nejzjevnější pravdy. Jsme jako opice v lese, které kálejí na přímo na větev stromu, na němž visí. Každý den slýcháváme lidi hovořit o stavu ekonomie, nerozpoznávajíce spojení mezi ekonomikou a sobectvím. Kvůli sobectví, závisti a pýše nebude ekonomika nikdy dost silná, aby zajistila základní životní potřeby pro všechny. Náš domov, Země, je stále více znečištěna. Potkal jsem lidi, kteří odsoudili starobylé vládce a starobylá náboženství coby zdroj všech konfliktů. Ale sekulární (světský) a moderní svět si nepočíná o nic lépe: pokud už (bychom měli srovnávat), tak hůře. V čem je moderní svět úspěšnější? Jedním z hlavních efektů vědy a technologie bylo, že rychleji zničila svět. Mnoho vědců věří, že všechny žijící a život podporující systémy na Zemi jsou na ústupu.
Je čas, aby moderní lidé, jako jsme my začali trochu uvažovat o duchovních záležitostech, ač nemáme čas sedět na polštáři, ikdyž jsme odbýváni těmi, co nosí kolem krku růžence, a ikdyž jsme odrazováni od předvádění svých duchovních sklonů našim světským přátelům. Kontemplace o nestálé povaze všeho, co zažíváme a bolestivem efektu lpění na “já” přináší mír a harmonii - ne-li pro celý svět, pak přinejmenším v naší vlastní sféře.
----------
Dzongsar Džamjang Khjentse Rinpočhe je žákem Khenpo Appey Rinpočheho a je zodpovědný za výuku přibližně 1600 mnichů obývajících dohromady 6 klášterů a institutů v Asii. Je zakladatelem několika Dharma-center na Západě a tří neziskových organizací Siddhartha’s Intent, Khyentse Foundation a Lotus Outreach. Je režisérem filmů "The Cup" a "Travellers & Magicians". Toto učení je převzato z jeho první knihy, "What Makes You Not a Buddhist" (Co z vás NE dělá Buddhistu), která je ke koupi v Šambhala Publications.
