Lidé se mě často ptají: „Co je Buddhismus v kostce? Nebo se ptají, „Co je specifickým náhledem nebo filosofií Buddhismu?“
Bohužel na Západě se zdá, že Buddhismus zakotvil v náboženské sekci, nebo dokonce ve svépomocné nebo sebezdokonalující sekci, a jasně je v trendy meditační sekci. Rád bych prozkoumal populární definici buddhistické meditace.
Mnoho lidí si myslí, že meditace má něco do činění s relaxací, s pozorováním východu/západu slunce nebo pozorováním vln na pláži. Na mysl přicházejí okouzlující fráze jako „nechat věci být/odpoutat se“ a „být bez starosti“. Z buddhistického úhlu pohledu je meditace o něco více než toto.
Především si myslím, že potřebujeme hovořit o pravém kontextu buddhistické meditace. To se uvádí jako náhled, meditace a jednání; tyto, vzaty dohromady, představují docela obratný/šikovný způsob chápání stezky. Ikdyž možná nepoužíváme takovéto výrazy v každodenním životě, zamyslíme-li se nad tím, vždy jednáme vzhledem k určitému náhledu, meditaci a jednání. Například chceme-li si koupit auto, vybereme si to, která považujeme za nejlepší, nejspolehlivější a tak dále. Takže „náhled“ v tomto případě je idea nebo přesvědčení, kterou máme, tj., že to je dobré auto. „Meditace“ je pak kontemplování a přijetí té myšlenky, a „jednání“ je skutečná koupě auta, jeho řízení a používání. Tento proces není nutně něčím buddhistickým; je to něco, co děláme pořád. Nemusíte to nazývat náhledem, meditací a jednáním. Můžete o tom přemýšlet jako o „ideji“, „navykání si/zvykání si“ a „pořizování“.
Takže co je specifický náhled, na který si Buddhisté snaží zvyknout? Buddhismus se vyznačuje čtyřmi charakteristikami, nebo „pečeťmi“. Ve skutečnosti, nacházejí-li se ve stezce nebo filosofii všechny čtyři tyto pečeti, nezáleží na tom, zda ji nazýváte buddhistickou, nebo ne. Můžete ji nazývat, jak se vám zlíbí; slova „buddhistický“ nebo „Buddhismus“ nejsou důležitá. Zásadní je, že pokud tato stezka obsahuje čtyři pečeti, může být považována za stezku Buddhy.
Proto se tyto čtyři charakteristiky nazývají „Čtyři pečeti Dharmy“. Jsou to:
· Všechny složené věci jsou nestálé.
· Všechny emoce jsou bolestivé. To je něco, o čem hovoří pouze Buddhisté. Mnoho náboženství uctívá třeba lásku oslavováním a písněmi. Buddhisté si myslí,“Toto všechno je utrpením.“
(pozn. překladatele: Termín „emoce“ je trochu nešťastný překlad sanskrtského termínu „kléša“, o který ze přesně jde – spíše než „emoci“ znamená „emoci povstalou z nevědomosti“, „nevědomou emoci“ nebo asi nejpřesněji “emocionální závoj“.)
· Všechny jevy jsou prázdné; jsou bez vlastní nezávislé existence. Toto je ve skutečnosti nejzazší náhled Buddhismu; ostatní tři se zakládají na této třetí pečeti.
· Čtvrtou pečetí je, že Nirvána je za extrémy.
Bez těchto čtyř pečetí by se buddhistická stezka stala teistickým, náboženským dogmatem, a její celý účel by přišel vniveč. Na druhé straně by vám nějaký surfař mohl dávat tipy, jak sedět na pláži a pozorovat východ nebo západ slunce: Pokud to, co říká, obsahuje všechny tyto čtyři pečeti, byl by to Buddhismus. Tibeťanům, Číňanům a Japoncům by se to možná nemuselo líbit, ale vyučovat se nemusí pouze „tradiční“ formou. Čtyři pečeti jsou docela navzájem související, jak uvidíte.
První pečeť:
Všechny složené věci jsou nestálé.
Každý jev, na který můžeme pomyslet, je nestálý, a proto se naň vztahuje nestálost. Určité aspekty nestálosti, jako je změna počasí, můžeme přijmout snadno, ale existují stejně tak zjevné věci, které neakceptujeme.
Například naše tělo je zjevně nestálé a každým dnem stárne, a přesto je toto něčím, co nechceme akceptovat. Určité populární časopisy, které nadnášejí mládí a kráse, využívají tohoto postoje. V rámci náhledu, meditace a jednání, jejich čtenáři by mohli mít názor, že nezestárnou nebo přemýšlet o tom, jak uniknout procesu stárnutí. Kontemplují o tomto náhledu stálosti, a jejich následné jednání je chodit do fitness center a podstupovat plastickou chirurgii a všechny druhy jiných potíží.
Osvícené bytosti by toto považovaly za směšné a založené na špatném náhledu. Pokud jde o tyto různé aspekty nestálosti, stárnutí a umírání, změnu počasí, atd., mají Buddhisté jednoduché sdělení, jmenovitě tuto první pečeť: jevy jsou nestálé, protože jsou složené. Všechno, co je složené, se dříve či později rozpadne.
Když říkáme „složené“, zahrnuje to dimenze prostoru a času. Čas je složený, a proto je nestálý: bez minulosti a budoucnosti není ničeho, jako je přítomnost. Kdyby přítomný okamžik byl stálý, nebylo by žádné budoucnosti, protože by stále byla přítomnost. Každý čin, který děláte – řekněme zasazování kytky nebo zpěv písně – má počátek, prostředek a konec. Kdyby při zpívání písně chyběl počátek, prostředek nebo konec, nebylo by ničeho jako je zpěv písně, že? To znamená, že zpěv písně je něco složeného.
„A co (má být)?“, zeptáme se. „Proč bychom se tím měli obtěžovat? Co je na tom tak velkého? Má to začátek, prostředek a konec – a co?“ Není to tak, že Buddhisti mají opravdu starost o začátky, prostředky a konce, to není ten problém. Ten problém je, že když je tu složenost a nestálost, jak tomu je v dočasných a materiálních věcech, je tu nejistota a bolest.
Někteří lidé si myslí, že Buddhisté jsou pesimističtí, neustále hovořící o smrti, nestálosti a stárnutí. Ale to není nutně pravda. Nestálost je úlevou! Nemám dnes BMW a díky nestálosti tohoto faktu ho mohu mít zítra. Nebýt nestálosti, zaseknu se v nevlastnictví BMW, a nikdy žádné nemohu mít. Mohl bych se dnes cítit hrozně deprimovaný a, díky nestálosti, bych se mohl cítit skvěle zítra. Nestálost není nutně špatnou zprávou; záleží to na způsobu, jakým ji chápete. Ikdyž dnes vaše BMW poškrábe vandal, nebo váš nejlepší přítel vás nechá na holičkách, máte-li náhled nestálosti, nebudete tak ustaraní.
Když neuznáme, že všechny složené věci jsou nestálé, vyvstává klam. Ale když si uvědomíme tuto pravdu, hluboce uvnitř a ne jen intelektuálně, to je, co nazýváme vysvobození: únik z této jednobodové, úzkoprsé víry ve stálost. Všechno, ať se vám to líbí, nebo ne – i stezka, vzácná buddhistická stezka – je složené. Má to začátek, má to prostředek a má to konec.
Když pochopíte, že „všechny složené věci jsou nestálé,“ jste připraveni přijmout zkušenost ztráty. Protože všechno je nestálé, dá se to očekávat.
Druhá pečeť:
Všechny emoce jsou bolestivé
Tibetské slovo pro emoci v tomto kontextu je zagčhe, což znamená „kontaminovaný“ nebo „poskvrněný“, ve smyslu, že je proniknut zmatkem nebo dualitou.
Určité emoce, jako je agrese nebo závist, přirozeně považujeme za bolestivé. Ale co láska a náklonnost, laskavost a oddanost, tyto pěkné a pozitivní emoce? Nemyslíme o nich jakožto o bolestivých, nicméně obsahují dualitu, a to znamená, že nakonec jsou zdrojem bolesti.
Dualistická mysl zahrnuje téměř každou myšlenku, kterou máme. Proč je toto bolestivé? Protože je to pochybené. Každá dualistická mysl je pochybená mysl, mysl, která nechápe přirozenou podstatu věcí. Takže jak rozumět dualitě? Je to subjekt a objekt: my sami na jedné straně, a naše zkušenost na druhé. Tento druh dualistického vnímání je pochybený, jak můžeme vidět v případě různých osob vnímajících tentýž objekt různými způsoby. Muž si může myslet, že nějaká žena je krásná, a to je jeho pravda. Ale kdyby to byl nějaký druh absolutní, nezávislé pravdy, pak by ji museli všichni ostatní také vidět jako nádhernou. Toto zjevně není pravda nezávislá na všem ostatním. Závisí to na vaší mysli, je to vaše vlastní projekce.
Dualistická mysl vytváří mnoho očekávání – mnoho nadějí, mnoho strachu. Kdekoliv je dualistická mysl, je naděje a strach. Naděje je dokonalá, systematizovaná bolest. Máme sklon si myslet, že naděje není bolestivá, ale ve skutečnosti je to velká bolest. Pokud jde o bolestivost strachu, není třeba to vysvětlovat.
Buddha řekl: „Pochopte utrpení.“ To je první Vznešená pravda. Mnoho z nás zaměňuje bolest za potěšení – potěšení, které máme nyní, je ve skutečnosti samotnou příčinou bolesti, kterou budeme zakoušet dříve nebo později. Jiný buddhistický způsob vysvětlení tohoto je říci, že když se velká bolest zmenší, nazýváme to potěšením. Toto nazýváme štěstí.
Navíc emoce nemá nějaký druh vlastní nezávisle reálné existence. Když žízniví lidé vidí přelud vody, mají pocit úlevy: „Skvěle, tam je nějaká voda!“ ale jak se přibližují, přelud mizí. To je důležitým aspektem emoce: Emoce je něco, co nemá nezávislou existenci.
A proto Buddhisté dovozují, že všechny emoce jsou bolestivé. To proto, že jsou nestálé a dualistické, jsou nejisté a vždy doprovázené nadějemi a strachy. Ale nakonec nemají a nikdy neměly inherentně existující přirozenost, takže, svým způsobem, za mnoho nestojí. Vše, co vytváříme skrze naše emoce, je nakonec zcela marné a bolestivé. To proto dělají Buddhisté meditaci šamatha (meditace klidu-pozn. překl.) a vipašjana (meditace vhledu-pozn. překl.) – toto pomáhá uvolnit sevření, ve kterém nás naše emoce mají, a obsese, které máme kvůli nim.
Otázka: Je soucit emocí?
Lidé, jako jsme my, mají dualistický soucit, zatímco Buddhův soucit nezahrnuje subjekt a objekt. Z úhlu pohledu buddhy soucit nikdy nemůže zahrnovat subjekt a objekt. To se nazývá mahákaruna – velký soucit.
Mám obtíž akceptovat, že všechny emoce jsou bolestivé.
Ok, chcete-li filosofičtější výraz, můžete upustit od slůvka „emoce“ a jednoduše říci, „Všechno, co je dualistické, je bolestivé.“ Ale já rád užívám slova „emoce“, protože nás provokuje.
Není bolest nestálá?
Ano! Víte-li to, jste v pořádku. To proto, že toto nevíme, procházíme mnoha těžkostmi, abychom vyřešili naše problémy. A to je druhý největší problém, který máme – snažíme se vyřešit naše problémy.
Třetí pečeť:
Všechny jevy jsou prázdné; nemají vlastní nezávislou existenci.
Když říkáme „všechny“, znamená to všechno, včetně Buddhy, osvícení a stezky. Buddhisté definují jev jako něco s charakteristikou, a jako objekt, který je pojat subjektem. Mít za to, že objekt je něčím vnějším, je nevědomost, a je to toto, co nám zabraňuje vidět pravdu o tom objektu.
Pravda o jevu se nazývá šúnjatá, prázdnota, což znamená, že jev nenese skutečně existující esenci nebo povahu. Když oklamaná osoba nebo subjekt něco vidí, viděný objekt je interpretován coby něco skutečně existujícího. Nicméně, jak můžete vidět, existence připisovaná subjektem je chybným soudem. Takovýto soud se zakládá na různých podmínkách, které činí objekt jevit se pravdivým; toto nicméně není skutečným bytím objektu. Je to jako když vidíme odraz: není tam žádný skutečně existující objekt, ikdyž se to tak jeví. Prázdnotou měl Buddha na mysli, že věci skutečně neexistují tak, jak my mylně věříme, že existují, a že jsou skutečně prosty (doslova prázdny) chybně připisované existence.
To proto, že věří v to, co jsou ve skutečnosti jen zmatené projekce, cítící bytosti trpí. (A právě) jakožto protijed k tomuto Buddha učil Dharmu. Velmi zjednodušeně, když hovoříme o prázdnotě, máme na mysli, že způsob, kterým se věci jeví, není tím, jak se ve skutečnosti mají. Tak jako když jsem dříve hovořil o emocích, můžete vidět odraz a myslet si, že je to něco skutečného, ale když se dostanete blízko, odraz zmizí, jakkoliv reálný zpočátku snad vypadal.
Prázdnota může být někdy zmiňována jako dharmakája, a v jiném kontextu bychom mohli říci, že dharmakája je stálá, nikdy se neměnící, vše-pronikající, a používat všechna možná nádherná, poetická slova. Tato jsou mystickými výrazy, které náležejí ke stezce, ale v tomto okamžiku jsme stále na základním stupni, snažíce se získat intelektuální porozumění. Na stezce bychom mohli vyobrazit Buddhu Vadžradharu coby symbol dharmakáji, nebo prázdnoty, ale z akademického úhlu pohledu i jen přemýšlet o nakreslení dharmakáji je chybou.
Buddha při navzájem různých příležitostech vyučoval třem různým přístupům. Tyto jsou známy coby Tři otočení Kolem (Dharmy-pozn. překl.), ale tyto (všechny) mohou být zesumarizovány do jediné fráze: „Mysl; není žádné mysli; mysl je zářivá.
První (z nich), „Mysl,“ se vztahuje k množině nauk a představení, v nichž Buddha učil, že existuje „mysl“. To bylo proto, aby rozptýlil nihilistický náhled, že není nebe ani peklo, žádná příčina a následek. Pak, když Buddha řekl, „Není žádné mysli“, mínil, že mysl je pouhým konceptem a (že) není žádné takové věci, jako vpravdě existující mysl. Když nakonec řekl „Mysl je zářivá“, poukazoval na buddhovskou podstatu, neoklamanou nebo prvotně existující moudrost.
Velký komentátor Nágardžuna řekl, že účelem prvního otočení bylo zbavit se (tj. bytosti.-pozn. překl.) nectnosti. Odkud nectnost pochází? Pochází bud‘ z eternalismu (=cca víry ve věčné ‘já’ - pozn. překl.), nebo z nihilismu. Takže aby ukončil nectnostné skutky a myšlenky, dal Buddha toto první učení. Druhé otočení Kolem Dharmy, kdy Buddha hovořil o prázdnotě, bylo prezentováno za účelem rozptýlit lpění na „skutečně (rozuměj: zdánlivě - pozn. překl.) existujícím já“ a „skutečně (rozuměj: zdánlivě - pozn. překl.) existujících fenoménech (=jevech)“. Konečně, učení Třetího otočení byly dány za účelem rozptýlení všech náhledů, dokonce i náhledu ne-já. Buddhovy tři množiny učení se nesnaží uvést do něčeho nového, jejich účelem je prostě odstranit zmatek.
Coby Buddhisté praktikujeme soucit, ale postrádáme-li pochopení této třetí pečeti – že všechny jevy jsou prázdné – náš soucit může selhat. Jste-li připoutáni k výsledku soucítění, zatímco se snažíte vyřešit problém, možná si nepovšimnete, že vaše idea řešení je plně založena na vaší osobní interpretaci. A můžete skončit jakožto oběť naděje a strachu, a v důsledku toho zklamání. Začnete tím, že se stanete „dobrým praktikujícím mahájány“, a jednou nebo dvakrát se pokusíte pomoci cítícím bytostem. Ale nemáte-li pochopení této třetí pečeti, unaví vás to a pomáhání cítícím bytostem vzdáte.
Ještě jiný druh problému vyvstává z nechápání prázdnoty. Objevuje se spíše u povrchních a dokonce u vyčerpaných Buddhistů. Nějakým způsobem se v buddhistických kruzích může stát, že když neakceptujete prázdnotu, nejste „cool“. Takže předstíráme, že oceňujeme prázdnotu a předstíráme, že na ni meditujeme. Ale pokud jí pořádně nerozumíme, může se objevit špatný vedlejší efekt. Mohli bychom říci, „Oh, všechno je prázdnota. Mohu dělat, co se mi zlíbí.“ Takže ignorujeme a přestupujeme detaily karmy, zodpovědnost za naše činy. Staneme se „neelegantními“, a co více, odrazujeme ostatní. Jeho Svátost Dalajláma často o tomto chybném porozumění prázdnotě hovoří. Správné pochopení prázdnoty nás vede k vidění, jak jsou věci vzájemně propojené, a jak jsme zodpovědni za náš svět.
Můžete o tomto tématu přečíst miliony stránek. Nágardžuna sám napsal pět různých komentářů věnovaných tomuto, a existují komentáře od jeho následovníků. Existují nekonečné nauky o nastolení tohoto náhledu. V mahájánových chrámech nebo klášterech lidé recitují pradžňápáramitáovou Sútru srdce – i to je nauka o třetí pečeti.
Filosofie nebo náboženství možná říkají, „věci jsou iluzí, svět je mája, iluze,“ ale vždy jsou jedna nebo dvě položky zanechány vedle, považované za skutečně existující: Bůh, kosmická energie, cokoliv. V Buddhismu tomu tak není. Všechno v samsáře a nirváně – od Buddhovy hlavy ke kousku chleba – vše je prázdnotou. Není nic, co by nebylo zahrnuto v (této) nejzazší pravdě.
Otázka: Když my sami jsme dualističtí, můžeme kdy porozumět prázdnotě, která je něčím přesahujícím popis?
Buddhisté jsou velmi těžko uchopitelní. Máte pravdu. nemůžete nikdy hovořit o absolutní prázdnotě, ale můžete hovořit o „představě“ prázdnoty – něčem, co můžete zhodnotit a (o čem můžete) kontemplovat, abyste se nakonec mohli dobrat pravé prázdnoty. Možná říkáte, „Ah, (ale) to je příliš snadné/jednoduché, to je přímo blbost“ Ale na to Buddhisté odpoví, „To je špatný pohled, takto věci fungují.“ Potřebujete-li se setkat s někým, koho jste nikdy nepotkal/a, mohu vám ho popsat nebo vám ukázat jeho fotografii. A s pomocí tohoto obrázku můžete jít a najít tu skutečnou osobu.
Z absolutního hlediska je stezka iracionální, ale relativně řečeno, je velmi racionální, protože používá relativní konvence našeho světa. Když hovořím o prázdnotě, vše, co říkám, má něco společného s tímto „obrázkem“ prázdnoty. Nemohu vám ukázat skutečnou prázdnotu, ale mohu vám říci, proč věci inherentně neexistují.
V Buddhismu je tolik ikonografie, že byste si mohli myslet, že je to objekt meditace nebo uctívání. Ale z vašeho učení mám pocit, že to všechno je neexistující?
Když půjdete do chrámu, uvidíte mnoho nádherných soch, barev a symbolů. Tyto jsou důležité pro stezku. Tyto všechny náleží do toho, co nazýváme „obrazovou moudrostí“, „obrazovou prázdnotou “. Nicméně zatímco následujeme stezku a aplikujeme její metody, je důležité vědět, že stezka sama je na konečné úrovni iluzí. Ve skutečnosti jen až tehdy ji můžeme správně ocenit.
Čtvrtá pečeť:
Nirvána je za extrémy
Nyní, co jsem vysvětloval prázdnotu, mám pocit, že čtvrtá pečeť, „Nirvána je za extrémy“, byla také zahrnuta. Ale stručně, tato poslední pečeť je rovněž cosi jedinečně buddhistického. V mnoha filosofiích nebo náboženstvích je konečný cíl něčím, čeho se můžete držet a co si můžete podržet. Konečný cíl je jedinou věcí, která skutečně existuje. Ale nirvána není vyrobená/vystavěná, takže není něčím, čeho byste se mohli držet. Je zmiňována jakožto „přesahující extrémy“
Nějak si myslíme, že můžeme jít někam, kde budeme mít lepší pohovku, lepší sprchový systém, lepší kanalizaci; nirvána, kde ani nebudete potřebovat dálkové ovládání, kde všechno je k dispozici v okamžiku, kdy na to pomyslíte. Ale jak jsem řekl dříve, není to tak, že přidáváme něco nového, co ještě nebylo dříve. Nirvány je dosaženo, když odstraníte všechno, co bylo umělé a překážející.
Nezáleží na tom, zda jste mnich nebo jeptiška, kteří si odřekli světský život, nebo jste jogínem praktikujícím hluboké tantrické metody. Pokud, když se snažíte opustit nebo transformovat připoutanost ke svým vlastním zkušenostem, (ale) nerozumíte (přitom) těmto čtyřem pečetím, skončíte považujíce obsah své mysli za manifestaci něčeho zlého, ďábelského a špatného. Pokud děláte toto, jste daleci pravdy. A celý smysl Buddhismu je učinit vás rozumět pravdě. Kdyby ve složených věcech byla nějaká skutečná stálost, kdyby bylo skutečné potěšení v emocích, Buddha by byl tím prvním, kdo by řekl, „Prosím uchovejte a ceňte si tohoto.“ Ale díky jeho velkému soucitu to neudělal, neboť chtěl, abychom měli něco, co je pravdivé, co je skutečné.
Máte-li jasné pochopení těchto čtyř pečetí coby základ vaší praxe, budete se cítit spokojeně, ať se vám stane cokoliv. Do té míry, ve které máte tyto čtyři coby svůj náhled, nic se nemůže pokazit. Kdokoliv drží tyto čtyři ve svém srdci nebo ve své hlavě, a přemítá o nich, je Buddhista. Taková osoba nemá ani potřebu být Buddhistou nazývána. Je z definice následovníkem Buddhy.
Dzongsar Džamjang Khjence Rinpočhe se narodil roku 1961 v Bhútánu a byl rozpoznán jakožto druhá reinkarnace mistra 19. století Džamjang Khjence Wangpa. Studoval společně s a byl zplnomocněn/vysvěcen některými z největších tibetských mistrů tohoto (20.) století, zejména pozdním Dilgo Khjence Rinpočhem a pozdním Düdžom Rinpočhem. Dzongsar Khjence Rinpočhe dohlíží na své tradiční sídlo Klášter Dzongsar ve Východním Tibetu, stejně jako na nově zřízené univerzity v Indii a Bútánu. Také zřídil několik meditačních center v Austrálii, Severní Americe a na Dálném východě. Tento článek je založen na řeči „Co Buddhismus je, a co není“, pronesené v Sydney v Austrálii v dubnu 1999.
Buddhismus v kostce: Čtyři pečeti Dharmy, Dzongsar Khjence Rinpočhe, Shambala Sun, březen 2000.
původní článek na:
http://www.shambhalasun.com/index.php?option=com_content&task=view&id=1814&Itemid=0
přeložil Tírthan, 2009, korektury Dana Kantorová, 2009.
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára